Gizem má kamaráda. Mužského. Samíka – o dva roky staršího milého, sympatického labradora medové barvy (kdybych napsal zrzečka, tak mě Velkej Sam, tedy jeho páníček, zabije nebo alespoň zmrzačí). Celý příspěvek →

Od začátku se má Gizem čile k světu a baští jako protržená. Dostává však pouze předepsanou dávku granulí (zastánci BARF se do mě určitě pustí, ale jednak z finančních důvodů, ale taky kvůli správně vyváženému poměru mezi fosforem a vápníkem jsme prostě zvolili granule, snad kvalitní), k tomu navíc zhltne denně nějaký ten piškot coby odměnu a po večeři navíc ještě luxusní druhou večeři v podobě syrového hovězího masa s ukrytými tabletami pro podporu kloubního aparátu. Celý příspěvek →

„Kde máš psa?“ ptá se takhle jednou navečer manželka páníčka.

„No kde by, přece venku,“ odpovídá a v hlavě mu to šrotuje,  jestli něco neudělal špatně.

„Já jen, že je u sousedů…“ Celý příspěvek →

Už od prvních dnů dostává Gizem obojek a vodítko – a nechce! Brání se anebo si chce s obojkem hrát. Dostává tedy obojek s připnutým vodítkem – a je ponechána svému osudu. Neskutečně brzy si na vodítko zvyká, a tak je připravena na výpravy do zatím nejbližšího okolí. Bez vodítka ani ránu. Její páníčci důsledně lpějí na tom, aby věděla, kde je její území, aby v budoucnu nepojala ulici za svoji a nechtěla si rozšiřovat teritorium. Celý příspěvek →

Po čtrnácti dnech v novém domově se v něm objevil vetřelec – z tábora se vrátila Míša, dcera Gizeminých páníčků. Celý příspěvek →

„Honem, Gizinka se škrtí.“ S těmito slovy probudila panička znaveného a zcela zpitomělého manžela (bylo to v době, kdy zkoušel navyknout Gizem na spaní v kotci, přičemž sám napůl spal a napůl bděl v obýváku). Celý příspěvek →

První dvě noci tráví štěňátko s páníčkem na podlaze v obýváku, přes den objevuje svět před vchodovými dveřmi. Za dům se samo nevydá ani náhodou, pouze v páníčkově doprovodu, jezírku za domem se vyhýbá – kdepak, voda nebude jeho přítel. Celý příspěvek →