První dvě noci tráví štěňátko s páníčkem na podlaze v obýváku, přes den objevuje svět před vchodovými dveřmi. Za dům se samo nevydá ani náhodou, pouze v páníčkově doprovodu, jezírku za domem se vyhýbá – kdepak, voda nebude jeho přítel.

V domě jsou pro ně některé místnosti tabu, smí jen do zádveří, předsíně, obýváku a kuchyně. V obýváku objevuje sedací pytel dvounohé slečny, která je momentálně na skautském táboře (jejda, ta se zblázní radostí, až se vrátí) a zabavuje ho v psím zájmu. Na sedačku v obýváku nesmí ani náhodou, tato mez je dána okamžitě a bez výjimky a když ji v budoucnu jednou (a naposledy) naruší, se zlou se potáže.

Asi jako každé štěňátko miluje boty – pokud zůstanou v jeho dosahu, dostanou od zoubků v podobě ostrých psích jehliček pořádně zabrat. Stejně tak jakékoli oblečení a vlastně všechno, co je v dosahu a dá se rozkousat a roztrhat. To dokonce donutí páníčka časem nechat udělat dvířka k botníkům a když už konečně jsou dvířka hotová, pejsek páníčka vyšplouchne: boty ho přestanou zajímat.

Po mamince se mu nezasteskne ani náhodou. A pokud ano, nedá to ani jednou najevo, ani stopa po zármutku či dokonce po pláči.

Na pár dalších nocí se stěhuje i s páníčkem do kotce, aby se naučilo trávit noci tam.

Po několika nocích společně v kotci strávených  se páníček rozhodne pejska osamostatnit – uspí ho v kotci a poté se odplíží do pohodlí domova. Ale ouha! Jakmile Gizem otevře očka a zjistí, že je opuštěna, peláší ke vchodovým dveřím, škrábe na ně, žalostně pláče a domáhá se vstupu do domu. Takhle to jde den za dnem, páníček už má kruhy a pytle pod očima z nevyspání a slečna pořád trvá na svém: „Já tady sama nebudu! Když mě tu budete nechávat, budu plakat tak usilovně, že se to donese až k Martě!“ Proti takovému argumentu se těžko hledá zbraň, a tak páníček zkusí udělat z ohrádky dosloužilé dětské postýlky provizorní zábranu ke schodům z předsíně do patra. Moc přitom v úspěch nevěří. Dává dceřin (nyní už Gizemin) sedací pytel do předsíně, zavírá všechny dveře, nechává štěňátko samotné v předsíni a odebírá se do patra ulehnout. „Tak jsem zvědav, kdy začne brečet,“ myslí si – a nezačne. V domě pejsek usne i když je sám – zázrak!