„Kde máš psa?“ ptá se takhle jednou navečer manželka páníčka.

„No kde by, přece venku,“ odpovídá a v hlavě mu to šrotuje,  jestli něco neudělal špatně.

„Já jen, že je u sousedů…“

Páníček vyšel ven a skutečně – tříměsíční čuminka udělala to, o čem věděl, že to tihle psi zvládají bravurně, nicméně očekával, že dřív než v půl roce Gizemina věku to nebude – rozpletla plot! V pletivu zela díra a štěňátko ho od sousedů zdravilo radostně vrtíce ocáskem, jako by se chtělo pochlubit: „Podívej, jak jsem dobrá…“

Jelikož sousedi nebyli doma, musel k nim přes plot (i když to zkoušel dírou po pejskovi, byla tato jeho snaha marná – ani hlavu tam nevstrčil, natož rostoucí bříško) a dvacetikilogramové štěňátko podat přes plot manželce.

Vzal pak kus pořádného drátu a snadno vytvořený únikový otvor pracně zalátal. Ještě téhož večera štěňátko načapal, kterak se v místě vyspravené díry snaží tentokrát podhrabat. Nezasáhnout včas, velmi brzy by se mu to podařilo.

Bylo zapotřebí rychle jednat – předělat plot (a s podezdívkou by to vyšlo na statisíce), anebo instalovat elektrický ohradník. Nebylo tedy o čem přemýšlet, otázkou však bylo, jaký typ ohradníku. Zda klasický či tzv. neviditelný plot, který taky nejprve vítězil, ale skutečnost, že by pejsek pak musel mít neustále obojek, nakonec rozhodnutí změnila a jednoho dne obvod pletivového plotu doplnily pásky ohradníku s vysokým napětím.

Když si Gizem poprvé „čichla“ (ačkoli byla předtím pánem varována) ve spodní části zahrady, ukrutně zakňučela a se žalostným pláčem a ocáskem staženým mezi nohama pelášila k domu. Podle slov sousedky si „čichla“ ohradníku ještě jednou, přičemž na vině byla tak trochu sousedka, která ji přišla k plotu politovat a přivolala ji tím. Jestli ještě potom dostala někdy pecku, nikdo netuší, Gizem se pásce na plotu vyhýbá. „Nejsem přece blbá, čéče…,“ říká.