Gizem má kamaráda. Mužského. Samíka – o dva roky staršího milého, sympatického labradora medové barvy (kdybych napsal zrzečka, tak mě Velkej Sam, tedy jeho páníček, zabije nebo alespoň zmrzačí).

Když se seznámili, byli oba zhruba stejně velcí. Byla to láska na první pohled. Začali spolu chodit na ranní procházky, při nichž řádili tak, až občas člověk trnul. Ale jim bylo fajn – inu bezstarostné mládí… Zprvu byli oba velmi hraví, později už by si hrála jenom slečna, zatímco Samík vyrostl ve zralého mladého psího muže, a tak co by se zahazoval s nějakou puberťačkou, že? Nicméně společné procházky vytrvaly. Rád ji má pořád, vždy ji radostně vítá. Ona ho pak samou láskou nejprve málem sežere, ale pak mu, celá rozněžnělá, ožužlá ouško. Tak, jako to dělává páníčkům a jejich dcerce Míše, což považují za vrchol jejího vyznání lásky.

Zlí jazykové dnes tvrdí (tedy abych byl přesný, tvrdí to Velkej Sam), že Gizemin páníček svoji čuminku naučil žebrat u Velkýho Sama dobroty, ale jsou to jenom pomluvy. To Velkej Sam navykl Gizem na pamlsky tak, že dnes mu zablokuje cestu  a nepustí, dokud z Velkýho Sama nevypadne nějaké to mýtné. Podezřívám ho, že Gizem začal dávat pamlsky proto, aby si ho oblíbila a v budoucnu ho nesežrala. Inu, má co chtěl – teď holt aby na ranní procházky nosil pytel dobrot navíc…