„Gizi, ke mně!
Vidíš, jak hezky poslouchá? To není jako ten tvůj malej zrzavej neposlucha,“ říká Gizemin páník Velkýmu Samovi poté, co čumina přibíhá.
„Jen aby ses nepotento. Gizi to má všechno od Samíka, to on je jí vzorem. Nebýt jeho, kde byste byli?“
„Pche! Já ti to připomenu, až si zase budeš moct marně vyřvat hlasivky za žíznivou rezavou čárou…“ Celý příspěvek →

„Co se to děje,“ prolétlo hlavou Gizeminu pánovi, který vyšel před dům aby zjistil, proč čumina s čírem tak naježeným, že by strčila do kapsy nejednoho Irokéze, Mohawka či Pónía, skáče jako zběsilá na plot a div že si zběsilým štěkotem nevyřve hlasivky, respektive štěkavky. Celý příspěvek →

„Můžete chvilku počkat? My jenom přejdeme na druhou stranu,“ říká muž, který jde po chodníku s malým pejskem navolno, Gizeminu páníčkovi, který kráčí proti nim v doprovodu čtyřnohé holky, s níž vyzvedával tu dvounohou ze školy. Celý příspěvek →

„Same, ke mně. Stůj! Same! Ke mně!“ Nic, volání obou dvounožců je marné, pud je silnější. Samík na výzvy nic nedá, řítí se k silnici, po níž právě jezdí jedno auto za druhým. Oba vyděšení paníčci mají hrůzu v očích, hlas jim přeskakuje, zatímco labrador medové barvy si z toho pramálo dělá a evidentně má namířeno za silnici. To nemůže dopadnout dobře! Bezmoc a zoufalství: skončí pod autem? Celý příspěvek →

„Jak jsi prožil noc?“ ptá se o novoročním ranním venčení Gizem Samíka.
„Celkem to šlo, jen mě občas budil nějakej kravál venku. A jak ty?“
„Ále, ani se neptej. A raději se na mě ani moc nekoukej, musím mít děsný kruhy pod očima…“ Celý příspěvek →