„Gizi, ke mně!
Vidíš, jak hezky poslouchá? To není jako ten tvůj malej zrzavej neposlucha,“ říká Gizemin páník Velkýmu Samovi poté, co čumina přibíhá.
„Jen aby ses nepotento. Gizi to má všechno od Samíka, to on je jí vzorem. Nebýt jeho, kde byste byli?“
„Pche! Já ti to připomenu, až si zase budeš moct marně vyřvat hlasivky za žíznivou rezavou čárou…“

Takové špičkování mezi oběma páníčky je na dennodením pořádku. Chodí ve spoolečnosti svých svěřenců, plkají, trefují se do sebe a mají radost nejen z toho, když se jim podaří druhého zasáhnout, ale i z toho, jsou-li sami zasaženi.

Nejinak je tomu i dnes, jedna slovní přestřelka střídá druhou, cesta příjemně utíká. Vtom se v dáli zjevuje zářící postava (a to doslova a do písmene – reflexní vesta je zkrátka nepřehlédnutelná) jejich společného známého Petra ve společnosti Odetky, právě hárající feny zlatého retrívra. Samík, jakmile je zahlédne, okamžitě mění kurs a peláší si to k voňavé kámošce.

„Same, ke mně!“ Víckrát zvolání Velkej Sam neopakuje, ví, že by to bylo marné a jde si svého výtečníka vyzvednout. Gizem se chce taky rozeběhnout za nimi, ale její páník ji drží pěkně zkrátka a když se ocitají v nebezpečné blízkosti, volá ji k sobě a poutá na vodítko. Ví proč – jakmile dojdou k Odetce, čumina krabatí čumec a na milou, klidnou fenku by se s chutí vrhla. Inu konkurence je konkurence, jedno že má přívětivý kukuč…

Když se s Odetkou a jejím pánem rozloučí, pokračuje naše čtveřice k „Růžovému paloučku“ (o Růžovém paloučku více zde: https://kangal-gizem.cz/ach-ty-zensky/ ) – Gizem navolno, Samík na vodítku. Velkej Sam si moc dobře uvědomuje, že jakmile by Samíka pustil, okamžitě by mu vzal kramle za pachem hárající retrívřice.

„Pročpak toho chudáka pejska nepustíš? Ať se trošku proběhne, vždyť je na louce. To je ale chudáček, že se nestydíš, takhle ho trýznit,“ dobírá si Velkýho Sama Gizemin páník.

„Ale kdepak, já bych ho pustil, ale on nechce. On si mě vede domů, víš? Má mě moc rád a ví, že za chvíli začne v televizi můj oblíbený Autosalon…“