„Co se to děje,“ prolétlo hlavou Gizeminu pánovi, který vyšel před dům aby zjistil, proč čumina s čírem tak naježeným, že by strčila do kapsy nejednoho Irokéze, Mohawka či Pónía, skáče jako zběsilá na plot a div že si zběsilým štěkotem nevyřve hlasivky, respektive štěkavky.

A v tom zdroj Gizemina neklidu spatřuje: ulicí se blíží jeden ze zástupců menšiny oděný do montérek a pracovních rukavic, otevírá víka popelnic, do nichž  zvědavě nakukuje. Když přijde před Gizemino hájemství, všimne si Gizemina páníka a něco na něho volá, přes hlasitý štěkot však není slyšet, co. Až asi napočtvrté je mu rozumět: „Pánko, nemáte nějaké železo na vyhození?“

„Ne, to bohužel nemám.“

„A třeba nějakou starou autobaterii?“

„Ani tu ne – ačkoli vlastně ano,“ říká a jde do garáže, z níž se vzápětí vrací se starou autobaterií, kterou podává za neustálého Gizemina zběsilého štěkotu a skákání na plot muži na chodníku. Ten se z velmi uctivé vzdálenosti pro akumulátor natahuje a děkuje.

„Tedy, pánko, vy máte ale vzteklýho psa.“

„Kdepak, vůbec není vzteklej, jenom hlídá,“ odvětí Gizemin pán, který má radost z toho jak jsou všichni spokojeni: on sám proto, že se zbavil krámu, s nímž se chystal do sběrného dvora, sběrač kovu proto, že nejen že neposloužil coby potrava líté šelmě, ale navíc přišel k drahocennému úlovku a koneckonců i Gizem, která si dokázala ohlídat svoje pracoviště…