„Copak se děje?“ ptá se páník Nadira, který mu v tlamě nese papír a tužku.
Nadir nemůže odpovědět, má tlamu plnou, a tak jen pohazuje hlavou za sebe.
„No co je, oněměl jsi snad?“
Nadir to nevydrží, vyplivne papír s psadlem dvounožci k nohám:
„No ty vo…“ Včas se zarazí, na okamžik se zamyslí a spustí znovu: „No ty táto jeden, jak ti mám odpovídat s plnou tlamou? A tak velkou tlamu, aby se mi do ní ještě navíc vešel celej kalendář, to vážně nemám!“
Páník se podívá směrem, který před chvílí chlupáč naznačoval, ke kalendáři. „Dneska je už třetího? Já tě nemít…“ a Nadira obejme a pohladí.
„Tak copak jí napíšeme, Nadirku?“
„No co by? Hlavně jí napiš, jak jsem skvělej hlídač, aby si o tebe nedělala starosti.“
„A taky bych jí měl napsat, co všechno dokážeš sežrat…“
„Hlavně nezapomeň napsat, jakej jsem mazlík a jakou vám dělám radost!“
„A taky bych měl napsat, jakej jsi husťan a každýho psího kluka chceš bez milosti zneškodnit…“
„Ještě bys měl napsat, jak se starám o tvoje zdraví, když tě nenechám dřepět doma, ale chodím tě venčit, fotříku…“
„A rozhodně bych neměl vynechat, jak moc ji máme rádi, i když tu není s námi, jak ji nosíme hluboko ve svých aortách…“
„V čemže?“
„No v srdcích, ty trumbero.“
„Aha… A koho tedy vlastně máte raději?“
„Ty jsi kašpar, vážně. Copak nějaká živá bytost je rajská nebo koprová omáčka, abych mohl říct, kterou mám raději? Máme vás rádi každého jinak, ale přitom úplně stejně. Do našich životů jste oba vnesli kromě odpovědnosti i ohromnou dávku radosti, naše životy jste obohatili a dali jim další rozměr.“
„Tak to jí tam tedy taky napiš, to jí určitě udělá radost.“

Takhle se ještě notnou chvíli budou navzájem doplňovat, než se dvounožec chopí psací potřeby a napíše sáhodlouhé psaní adresované velké krásné Gizem, která se na den přesně před pěti lety vydala do daleké Bájné Anatolie. A večer pak jako vzpomínku na ni zapálí svíčku.