„Táto, pojď už ven,“ tahá ráno Nadir páníčka z pracovny.
„No jo, pořád, nech mě alespoň dosrknout tu kávu. Vždyť víš, že když si nedám pravidelnej přísun kofeinu, jsem pak nemožnej.“
„Ale ty jsi nemožnej furt…“
„Nebuď drzej, nebo zůstaneme doma!“
Nadir není hlupák, a tak raději nepřilévá olej do ohně a raději si lehne a čeká, až se páník zvedne, ustrojí ho a půjdou spolu na místní louky. A páník se směje pod vousy, protože i kdyby byl jeho čtyřnohej kamarád sebedrzejší, o procházku by ho přece neochudil.

Nadir sleduje, jak fotřík usrkává horký nápoj a když konečně hrnek postaví na stůl a zvedne se, spolu s ním se zvedne i chlupatec a doráží na něj tak radostně, že ho narazí na tyč u fotbálku.
„Au, dávej pozor! Zmrzačíš si mě, a kdo s tebou potom bude chodit ven?“
Nadir se zklidní, nechá si navléknout obojek a dvojice vychází ven.

„Když ti něco řeknu, nebudeš se mi smát?“ ptá se Nadir.
„Jak ti můžu slíbit něco, co nevím? Řekni, co chceš říct, a uvidíme, jestli mě svým dotazem rozesměješ…“
Nadir váhá, váhá a přitom nasává do čumáku pachy, které se mu ani trochu nezdají, až se konečně odhodlá:
„Víš, já nechci malovat čerta na zeď, ale bojím se, že se válka dostala už i k nám.“
„Jak tě to napadlo?“ ptá se páník, který tím, co slyšel, není pobaven ani trochu.
„Víš, já ve vzduchu cítím pach spáleniště. A ten smrad je strašně silnej, a když jsem viděl v televizi, co ta válka všechno páchá…“
„Neboj, Nadirku, nesměju se ti. Já to cítím taky, a to jsem jenom dvounožec. Hoří nám naše bohatství, náš lesní poklad. Sice to není válka, ale taky je to katastrofa a taky ji má na svědomí člověk, ale někdo jinej, než ten velezmrd, kterej to ještě pořád doprostřed čela nekoupil.
„No jo, člověk, to zní hrdě,“ pronese Nadir ironicky, uplivne si, ale hned se otře o páníčkovu nohu, protože toho tím přece nemyslel, toho si považuje tak, že ho ve svých očích povýšil už téměř na psa…