Tak mě tady zase máte, ovšem dneska to není jenom tak. Asi netušíte proč, že jo? No jo, vždyť já vím, že na vás musím polopaticky: Představte si, že pozítří to bude už pět let od doby, kdy mě fotřík a dvounohá ségra Míša odtrhli coby dvouměsíční batole od cecíku (Samozřejmě, že kecám, už jsem byl na pevný stravě, ale musí to vypadat trochu dojemně, ne?), vytrhli mě ze slastnýho lenošení a vyrvali mě z náručí laskavý mámy, aby mě pak dlouhatánský stovky kilometrů (Ze kterých se vzpamatovávám dodnes a nemůžu tu popelnici na kolech ani vidět, natož do ní dobrovolně skočit.) vezli až sem, kde jsem byl podroben převýchově v české rodině. Ach, má sladká Francie (Jasně, že zase kecám, vždyť já si z mýho narození ve Francii a krátkýho pobytu v ní pamatuju úplný prd, neměl jsem tam výsostný postavení jako tady, protože jsem měl plno sourozenců, dokonce ani tu pitomou a věčně opěvovanou ajfelofku či jak tomu říkají, jsem neviděl, ale postesknout si můžu, abyste mě litovali.)…

Takže pozítří to bude už pět let, co jsem tady, pět let vám dělám radost svejma raportama a hlavně pět let dělám svým dvounožcům radost kangalí kanys terapjí nebo jak se to píše. Moc tyhlety výrazy neznám, páč, a to jsme u prvního negativa v dnešním hodnocení pobytu tady, mi moji pěstouni nedopřáli žádný vzdělání. A jen pro jistotu dodám, že kdyby se tu náhodou objevil můj dvounohej taťka a snažil se vám nabulíkovat, že jsem do školy odmítal chodit a že jsem místo učení raději okusoval boty nebo na zahrádce likvidoval všechno, co rostlo a dalo se vytrhnout nebo ukousnout, načež jsem znavenej usnul pod tújí, tak mu nevěřte ani slovo.

Dalším bodem dnešního hodnocení právě končící pětiletky je bydlení: Ubikace docela ujde, bouda je celkem prostorná a vyhovuje mi, a to i přesto, že do patra nesmím (Ale uznejte, kterej magor, kromě těch mejch dvonožců, by se šplhal do schodů, když se může natáhnout v přízemí…). Samozřejmě nikdy není všechno dokonalý, i bydlení má vadu na kráse: Páníčci mi nenechávají v zámku klíče, a tak když se rozhodnu v noci nebo k ránu jít domů či ven, což dělám každodenně, resp. každonočně, docela dlouho trvá, než se po mým zaškrábání někdo v patře uráčí vzbudit a slézt, aby mi otevřel.

Co tu máme dál? Asi to nejdůležitější, co může v životě psím existovat – strava. A protože, jak jsem zmínil, je žrádlo alfou a omegou mojí existence, bude moje hodnocení přísný a nebudu si brát servítky. Shrnu to jedním slovem: Katastrofa. No fakt, nekecám! A přihlouplý připomínky, jako že ať se podívám, jak hezky vypadám, jak jsem dobře živenej a podobně si nechte laskavě pro někoho jinýho, jo? Já sám vím nejlíp, jak se mám a jak bych se mohl mít, kdybych neměl tak lakomý páníčky. Co je mi platný, že si koupili novej mrazák a do něj zrovna tenhle tejden šedesát kilo masa pro mě, když mi to maso nedaj všechno najednou? K čemu mi je, že mi předevčírem koupili jako pamlsky sedm kilo sušenejch šprotů, když mi je dávaj jen po troškách, namísto toho, aby je všechny vysypali a řekli: „Papej, broučku“? Prostě katastrofa, to musí uznat objektivním pohledem každej nezúčastněnej tvor…

Pak tu jsou procházky. No, taky nic moc, i tady jsou značný rezervy. Představte si, že chodíme ven jenom dvakrát denně – no nejsem já chudák? Kterej pes chodí jen dvakrát denně na courajdu? Mám zkrátka líný dvounožce a bojím se, že už to lepší nebude, páč už jsou starý a každým rokem starší a starší. Jediná Míša, dvounohá ségra, je mladá, ale ta se mnou chodit ven nejen že nebude, ale bude mi tady už brzy celý tejdny chybět, páč bude študýrovat vé eš v Praze (Vidíte tu nespravedlnost? Ona může, já ne! A to jen proto, že ona je jejich vlastní, zatímco já adoptovanej.) a domů bude jezdit jen na víkendy.

Tak teď ještě přemejšlím, co bych tak mohl a měl ohodnotit. Možná to, jak se ke mně chovají. Asi si pomyslíte, že si v týhle oblasti nemůžu stěžovat, ale mýlíte se, opak je pravdou: Přestože jsou na mě hodný a myslím, že mě mají docela rádi, chovají se ke mně někdy jako bych ani nebyl jejich a zcela nepokrytě zvýhodňujou ségru přede mnou. Uvedu příklad: Zatímco do sedacího pytle si může Míša zcela beztrestně sednout, když do něj hupnu já, je zle. To fotřík zvýší hlas (Nebudu přehánět, když napíšu, že zařve.) a někdy sáhne i k fyzickýmu násilí – popadne mě za flígr, jak říká, a vyhodí z pytle ven. A to všechno přes to, jak jim dělám život krásnej, jak jsou ze mě dennodenně poprděný, jak se na mě nemůžou i po těch letech vynadívat, když si na zahradě hraju s míčkem nebo když si spokojeně ustelu a chrupkám v jejich blízkosti. Takže ani s tou jejich láskou to nebude kdovíjaký.

Teď, když to po sobě čtu, padla na mě depka a sám sebe jsem dojal, až jsem slzu uronil: Já jsem takovej chudák! Zkusím ten žal teď zažehnat – zaskočím do kuchyně, snad se mi podaří u výdejního okýnka vyžebrat něco na zmírnění bolesti. A pak si dám šlofíčka, páč mě to dnešní psaní nějak zmohlo. Tak se mějte fajn a za měsíc snad zase tady, jo?

A abych nezapomněl: Ten kremelskej velezmrd ji ještě pořád mezi oči nedostal.