„Co je? Proč se neotevírá garáž?“ Gizem doslova hypnotizuje vrata garáže, aby se jako po každé ranní procházce otevřela a ze svých útrob vydala své poklady v podobě kulatých granulí. Stojí, čeká – marně. „Co se to, sákryš, děje?!?

Až s velkým zpožděním páníček garáž otevírá, ale že by dal milované pejsce snídani, k tomu se nemá ani náhodou. Namísto toho sedá do plechovky na kolech, která svým prděním podráždí Gizemin čumec tak, že prská jako divá, a vyjíždí z garáže. Pejska, která dostává řetízkový obojek, začíná tušit nějakou špatnost – a taky že jo! Do auta usedá i „ségra“, zatímco páníček spiklenecky šustí sáčkem a láká čuminu na mňamku z něho vytaženou.

„Kdepak! Ani mě nehne! Jeďte si sami! U toho já být nemusím,“ myslí si Gizem a chce vzít kramle.  Páníček má problém dostat ji k autu, a to i za použití největších voňavých záludností. „Gizi, ke mně,“ volá na ni, čumina stáhne huňku mezi nohy a jakmile se přiblíží, páníčkova ruka vystřelí k řetízku kolem Gizemina krku a pejsku zadrží. „Ty u toho být musíš, trdlíku, bez tebe by to nešlo, víš? Ale neboj, žádné vystavování nebude, vždyť jsme ti to slíbili.“

„Jen aby,“ pomyslí si Gizem a jen velmi neochotně vskočí do zavazadlového prostoru za kusem dobrůtky, které si však za celou cestu ani nevšimne. Vášnivá cestovatelka se z ní zkrátka a dobře už nikdy nestane. Trojice vyráží na Mělnicko na setkání psů plemen zastřešených v Mollos Club CZ a KRaAOP, Alex Ohlídalová z Mollos clubu byla tak ochotná, že domluvila Gizem změření její výšky – bonitaci čumina neabsolvovala, protože výborné hodnocení pro uchovnění už získala na výstavě, ale páníčci by rádi věděli, jak je vysoká. Že to je hodně, jenom tuší, protože na výstavách, jichž se zúčastnila, nebylo vyšší feny jejího plemene. I to může být důležitý údaj pro eventuální budoucí zájemce o Gizeminy potomky…

Cestu zvládá čumina v pohodě, jen občas dává škrábáním na dveře znamení řidiči, že by snad raději vystoupila. „Neboj, za chvíli se dočkáš,“ konejší ji řidič. A opravdu, za necelou hodinu auto zastavuje na místě setkání. Páníček se vyzbrojuje vodítkem a otevírá zadní dveře. „Hop,“ čumina vyskočí, zrekognoskuje okolí a okamžitě chce vystartovat po mladém středoasiatovi. „Fuj! Nesmíš! To je kamarád,“ uklidňuje páník psí slečnu s krabatým čumákem a vyceněnými zuby. To se bude opakovat ještě mnohokrát, Gizem prostě není na stejně velké a větší psy zvyklá.

Zájemci se svými psy (99 procent zúčastněných jsou středoasiati – snad kromě jediného kupírovaní) absolvují nácvik běhání v kruhu a ukazování úsměvu, tedy vše potřebné pro předvádění na výstavách, naše trojice se dění neúčastní, jen dění před sebou sleduje, Gizemin páník skrz tu divnou cvakající rouru.

Před opičí dráhou, což je druhý bod setkání, se Gizem se „ségrou“ a páníčkem odebírají na betonovou podlahu, organizátorky tam mají připravenu míru na psy. Měření probíhá, vzhledem k tomu, jak je čumina ke všemu neznámému nedůvěřivá, až nečekaně hladce. Sedmdesát osm, hlásí žena s měřítkem. Měření ještě jednou pro jistotu opakuje a verdikt je stejný, Gizem má v kohoutku skutečně 78 centimetrů! „To je krásné,“ říkají si dvojnožci a čumina se dme pýchou, div že nepraskne. Je z ní doopravdy velká holka

Vzhledem k tomu, že Míša má rýmu a není jí nejlíp, narychlo absolvuje Gizem s páníčkem už jen  připravenou opičí dráhu, dvojnožci se loučí, všichni se pak naloží do auta a míří domů.

„Tak mi vzali míru,“ říká později Gizem Samíkovi.

„Míru? Co blbneš? Vždyť je tady s námi. Vážně o tebe začínám mít starost,“ říká Samík a kdyby to uměl, zaťukal by si tlapkou na své labradoří čelo.

Ale ne páníčka Míru! Vzali mi míru jako že mi měřili, kolik mám v kohoutku, víš?“

„A jéje! Už zase mě houpeš! Znám vás už dost dlouho, abych věděl, že žádný kohoutky nemáte. Ani slepičky či jinou drůbež…“

„Ty jsi vážně materiál… Kolik měřím v kohoutku znamená, kolik měřím od země v nejvyšším místě na hřbetě, víš?“

„Aha. A kolik tedy měříš?“ Když se mu odpověď na otázku dostane, popřemýšlí a ptá se: „A to je hodně nebo málo?“

„Tak si zkus tu svojí zrzavou kebuličku chvilku namáhat, napovím ti – standard pro kangalí holky je 71 – 79 centimetrů…“

„Fíha,“ uznale pokývá Samuel hlavou a chce obdivně hvízdnout, ale jak známo, labradorům hvízdání moc nejde. „A k čemu ti to je, že víš, kolik měříš?“

„No k čemu, k čemu… A víš, že ti vlastně ani nevím? Asi mi chtějí páničci koupit nějaký pěkný kabátek, nejlépe z krávy. To víš, možná se teď dám na kariéru modelky,“ dodá, zakroutí nafoukaně huňkou a s hlavou hrdě vztyčenou odkráčí…