„To je ale pořádnej, samec, to se mi líbí,“ povídá Gizem při mrazivé ranní procházce (teploměr ukazuje 5,5 stupně pod nulou) svému labradořímu kamarádovi. Ten se zapýří, vypne svůj zrzavý hrudníček: „Děkuju,“ odvětí.

„Za co děkuješ? Ten mráz přece s tebou nemá nic společnýho.“

„Aha.“ Samík sklopí ouška a nahodí skleslou masku, ale jen do té doby, než mu čumina podrazí nohu, zatahá ho za ocásek a poklepe tlapkou po hřbetě. „Máš ji.“ Taková výzva k hrátkám se přece neodmítá, a tak je myšlenka na podupané sebevědomí vzápětí zažehnána…

Zima se nezadržitelně blíží, svědčí o tom skutečnost, že dvojice páníčků právě odložila piškoťasy a nahradila je dlouhými nohavicemi. Taky Gizem se teď kvůli mrazu nedobrovolně přestává věnovat výtvarnému umění – její specialitou je blátotisk, ze všeho nejčastěji aplikovaný na jejích páníčcích – těm, jakmile přijdou domů, zabahněnou tlapou na přivítanou orazítkuje čelo, prsa, záda, aby si je poznala a aby bylo jasno, že jsou jenom a pouze její. „Ještě štěstí, že si nás neznačkuje jiným způsobem,“ myslí si Gizemin páník.

Naše čtveřice kráčí zamrzlými lukami za občasného krmení dravé zvěře. „Narozdíl od Samíka je radost čuminu krmit, podívej, jak něžně si ty piškoty bere, zatímco Samík je schramstne vždy i s prsty.“

„Je radost mě krmit? Tak dávej, dávej,“ žďuchá do páníčkovy pravé kapsy přiběhnuvší Gizem, která slyší vše, i to, co není určeno jejím uším.

„Važ slova,“ se smíchem komentuje dění Velkej Sam, jemuž čumina vzápětí zablokuje cestu a nepustí ho dál, dokud neodevzdá mýtné v podobě kulaté laskominy…