„Tak jsem dostala dopis,“ hlásí rozjařeně Gizem při ranní procházce Samíkovi. „Hádej, od koho. Ale ne, nehádej, prohádal bys. Psala mi Širinka,“ dme se čumina pýchou. „To je ta moje nejmladší,“ dodává na vysvětlenou.
„Fakt? A co psala?“
„Znáš to – jak jim vaří, s kým je na pokoji a tak podobně. A představ si, že ani nezapomněla na moje narozeniny…“
Samík se zastydí: „No jo, vidíš to, já na ně zapomněl jako na torzi žaludku. Promiň mi to, prosím. Kol…“
„Opovaž se zeptat se mě, kolik mi bylo!“
Samík se zarazí, chvíli přemýšlí, načež se jeho labradoří čumáček rozzáří: „Ale kdepak, na to se přece gentledog nikdy neptá. Chtěl jsem se zeptat, kolik jsi dostala dárků,“ vysvětluje uspokojen s tím, jak se mu podařilo z prekérní situace elegantně vybruslit.
„Plno dárečků, pséče! A taky plno dobrot. A protože jsi na oslavu nepřišel, udělala jsem si mejdan sama, podle svýho gusta: vzhledem k tomu, že hadrovýho kocoura, kterej dělal společníka holčandám, už potřebovat nebudu, rozhodla jsem se odměnit ho vysokým vyznamenáním. Dostalo se mu té pocty, že mohl přinést oběť na oltář nevázané zábavy. Rozparádila jsem se tak, že kocour nevěděl, kam dřív skočit, takovej to byl mumraj a rachot. Zkrátka pořádná divočina, co ti mám vypravovat…“
„A co Adélka? Ta se neozvala?“
Gizemina tvář posmutní: „Neozvala.“
„Tak to si z toho nic nedělej, určitě ti taky napíše, neboj,“ říká Samík na povzbuzenou. „Chmury nejlíp zaženeš zábavou,“ dodává, ťukne jí tlapkou, začne upalovat a až z uctivé vzdálenosti volá: „Máš ji!“