„Co mi chcete vy dva provést?“ ptá se Gizem pohledem, když se při ranním předsnídávání s paničkou u kuchyňské linky zjevuje páníček, kterého jindy musí tahat z pracovny, aby konečně šel už na procházku. „Vůbec se mi to nelíbí“ a stahuje huňku mezi nohy a chce vzít kramle.
„Sedni!“
„No tak já si tedy sednu, no,“ pomyslí si čumina a jen velmi neochotně plní páníčkův příkaz a zatímco páníček jí zvedá zespodu čumák a tváří se, jako by ho strašně zajímaly Gizeminy zuby, panička pinzetou zbavuje pejsku dalšího krvelačného klíštěte.
„No vidíš, je to v pohodě, ani to nebolelo.“ Tak honem naplnit piškoťasy a hurá na procházku. Během společné cesty se „Samíky“ se na dohled objevuje postava s turistickými holemi. Páníček v obavě, aby Gizem neprojevila snahu turistické hole zkrátit, si ji raději připíná na vodítko.
„Ty se máš, tebe nechá Velkej Sam navolno,“ závidí Gizem Samíkovi. „Asi se ví, že jsi úplně neškodnej,“ dobírá si kamaráda. Koho by se taková potupa nedotkla? A jak by se obzvlášť mohla nedotknout malého zrzečka?
„Tak teď jsi mě naštvala (ono ve skutečnosti padlo jiné slovo, protože nejen rozčílení lidé, ale i naštvaní psi se často zapomínají kontrolovat)! Já vám ukážu,“ říká Samík a jakmile se postava s holemi přiblíží na deset tlapek, labrador se do ní pustí, naštěstí pouze hlasitým štěkotem.
Paní před agresorem vylekaně uskakuje a když Velkej Sam nahonem zachraňuje situaci, vyvedena z míry s pohledem jasně vyjadřujícím její pocity nechápavě kroutí hlavou. „Se nezblázni, čéče,“ myslí si Samík. „Nechápeš? Já taky nechápu, že tady v tomhle letním počasí lyžuješ a ještě k tomu jen s holemi bez lyží…“
V poledne se od branky ozve známé plechové cvaknutí ohlašující příchod pošty. „Nepůjdeš se tam mrknout? Třeba to bude něco důležitýho,“ vybízí Gizem páníčka.
„Myslíš? No tak já se tedy podívám,“ říká páníček, otevírá poštovní schránku a vyndavá z ní dopisní obálku. „Tak ti nevím, pséče, jestli je to něco důležitýho. Nemůžu to otevřít, porušil bych listovní tajemství…“
„Japato? Pro koho to je?“
„Pro tebe, čuminko.“
„No tak honem, dávej, dávej!“
Gizem dostává obálku a jakmile vidí nadepsanou adresu, rozzáří se štěstím. „To je od Širinky. Ona vždycky písmenka kroutí jako štěněcí ocásky,“ říká čumina, nedočkavě otevírá obálku a čte:

Moje mylá mámo,

f prvňý řadě ťy přeju fšecko nejlepčý k narozeňynám.
Do novího domova sme dorazyly fpořádku. Mám se tu dobře. Vařý tu dobře ůplně jako doma jen bes tvího mlýčka se musym obejýt.
Mám tu plno kamarádú. Velkí i malí dounošce kterí sou na mně moc hodný a hrajou sy a vivádějý se mnou dokut ůnavou nepadám na čumáček. Ale mám tu y prýma pejsčýho kamaráda menuje se Kubýček. Je moc hodnej má ze mě radost a má děckou velykost. Přypomýná mi svojý starostlyvosťý a láskou tebe taxem se mu poďývala na břýško jestly tam nemá něco k přysáťý. Ale ňyc s čeho bi prouďylo mlýčko sem nenašla. Jen nějakou legračňý hračku ale tu my Kubýček pučovat nechce i kdiš jinak my pučý fšecko.
A vúbec se nemusýš bát ostudu ťy tu nedělám uš novím kamarádúm předvádím svoje zahradňyckí umněňý. Mislým že na mně múžeš bejt pišná.
Taxe o mně neboj sem f dobrejch rukách.
Pozdravuj babyčku, tetu Mýšu, dědu a taki prababyčki.
Posýlám ťy plno pusynek.
Tvoje Šyry.

 „Nezapomněla na mě, holčička moje. Krásně to napsala. Ještě že jsem ji vzdělávala, prdelku malou,“ říká si Gizem a dojata, s dopisem složeným pod hlavou, si prohlíží vložené fotografie a vzpomíná…“