Tak mě tady zase máš, moje čtenářstvo. Že ses leklo, co se se mnou stalo, když jsem vynechal pravidelný raport? Určitě ses bálo, že se mi něco stalo, že? Třeba že jsem umřel hlady, jak mě tu týrají hlady…

Na obranu mých dvounožců musím říct, že hlady jsem ještě neskonal, i když namále mám každý den. Na druhou stranu se jich nemůžu zastávat příliš, jsem kvůli nim v jednom kole. Nevěříte? No fakt, jsem pořád v zápřahu: Makám na zahradě, makám v kuchyni, ve dne v noci hlídám, a to i když je hnusně (ale to mi dovolí hlídat zevnitř), udržuju podlahu v perfektním stavu, což dá někdy opravdu zabrat, zejména když ji fotřík zrovna vytře.

A víte, kolik času mi zabere provokovat páníčky tím, že se naložím do Míšina sedacího pytle? Ne, nejsem blbej, vím, že tam nemám co dělat, ale když je to zakázaný, tak mě to nejvíc baví. Kdyby mi to válení se v pytli dovolili, pak by to bylo opravdu v pytli. To by byla nuda…

A musím vám napráskat na taťku, jakej má nemožnej vkus. Tuhle jsem si postěžoval, že venkovní pelech už mám samou díru – a než jsem se nadál, fotřík koupil pelech novej. Ale jakej! No podržte se! To vám bylo pro ostudu! Pelech, kterej má ve vzoru listí? Kdo to kdy viděl! Kdepak, v tomhle si chrápejte sami! A poté, co jsem si ten nemožnej vzorek prozkoumal, pelechu jsem se vyhýbal a raději jsem ulehnul na betonovou dlažbu, než aby mě někdo přistihnul, na čem to ležím. To by bylo smíchu… Víte, on si páník myslí, že byl ten pelech moc vysokej a měkkej, a že se mi nelíbilo, jak se do něj bořím – já mu to nevymlouval a nechal jsem ho při tom, ale jen proto, že se mi ho zželelo a nechtěl jsem ho ztrapnit vysvětlováním, jak je nevkusnej. Fotřík tedy pelech uklidil a koupil další pelech, ale tam mu musel podle mě s výběrem někdo pomoct, protože je bez vzorku a řeknu vám, to je nebe a dudy…
Ale někdy si i tak lehnu na tvrdou podlahu, a to za mnou přijde fotřík, lehne si ke mně a začne mě mazlit – to vám je tak příjemný, že si ho přiťápnu tlapou, aby neměl tendence přestat a zdrhnout mi.

Jinak teď páníka moc nevídám, jezdí pořád do lesa na houby. Už jich letos natahal hodně přes metrák. Tak si říkám, aby nebylo přehřibováno, protože člověk neví, jestli mu na hlavu nepřiletěj na hlavu nějaký ohromný hřiby od toho kremelskýho velezmrda, kterej razí heslo: Co je tvoje, je i moje. A co je moje, to si před tebou ochráním i atomovkou.

A to je pro dnešek všechno, tak snad zase příště, mějte se fajn.