Tak mě tady máte zase, přátelé chlupaté čtyřnohé havěti, páč je, nepletu-li se, přesně sedmadvacátýho. A jelikož je prosinec, znamená to, že právě máte za sebou Vánoce. Jaký byly? Šťastný? Veselý? Jestli jo, tak vám to jedině přeju. A vlastně i tak trochu závidím. Tedy ne že bych se já osobně měl nějak špatně. To ne, rozhodně jsem nestrádal. Já sice ne, ale…

Začalo to přesně desátýho prosince. To vím naprosto přesně, páč ten den můj dvounohej taťka hodil oko na kalendář s konstatováním, že přesně za dva tejdny bude Štědrej den. Tak toho desátýho, bylo to nějak vpodvečer, zazvonil tátovi mobil. Taťka s telefonem u ucha chvíli poslouchal, zvážněl, prohodil pár slov a hovor ukončil.
„Ztratila se Adélka,“ pronesl, a z jeho hlasu bylo cítit, že je dost zneklidněnej.
„Jaká Adélka?“ já na to. „Myslíš Adalet Gizem from Kangalhill, tedy moji neteř, která je starší než já a kterou jsem nikdy neviděl? Dceru mojí nevlastní ségry Gizem, která tu žila přede mnou? To přece není možný! Jak by se taková velká holka mohla ztratit? To není čivava, ta se jen tak přehlídnout nedá. To je nějakej nesmysl, taťko, neblbni…“
„No jo, opravdu se ztratila. Odpoledne se vracela z procházky, a když pan Ťupa, její páník a kamarád, odemykal branku, někde opodál nějakej idiot (Ano, takhle to můj dvounohej taťka doslova řekl, opravdu řekl idiot.) odpálil dělobuch. Prej to byla taková petarda, že se Adélka ukrutně lekla, páníkovi se vytrhla a s vodítkem připoutaným k obojku se dala na zběsilý úprk.“
„Tak to máš pravdu, to musel bejt opravtu tenhle ten i…, no prostě to slovo, jak jsi ho nazval. Ale neboj, však ona se určitě najde. Třeba právě teď už klepe na svoji branku. Není blbá, cestu určitě najde…“
„Kéž bys měl pravdu, ty můj milej chlupáči,“ fotřík na to a dal mi pusu na čumec.
Jenomže Adélka na branku neťukala, a to ani večer, ani ráno, a tak pan Ťupa do pátrání zapojil i psího detektiva. Ne, to není pes, abyste nemysleli, to jsou dvounožci, kteří hledají ztracené čtyřnožce. Dokonce po Adélce začalo pátrat i letadlo, policie, prostě kde kdo. Ale po Adélce jako by se zem slehla. Taťka se snažil nedávat to najevo, ale já na něm poznal, jak se uvnitř užírá a trápí. Od prvního okamžiku, kdy se zprávu o Adélce dozvěděl, každou chvíli čučel do mobilu, jestli už přišla zpráva o tom, že se jeho milá čtyřnohá vnučka našla. A jak hodiny utíkaly, frekvence pohledů na mobil se snižovala a bolest v tý jeho dvounožcový duši narůstala. No bodejť by ne, asi to znáte, jaký to je, když máte o někoho starost. O někoho, kdo je vám milej – ta starost a smutek jsou přímo úměrný tomu, jakou radost a lásku vám ten tvor zabírá v srdci.
„Kdepak se asi toulá, beruška naše malá? Nehladoví? Má se čeho napít? Vždyť tam mrzne. Aby jí někdo neublížil…“ Takhle si mí dvounožci naříkali a soužili se a s přibývajícíma hodinama a pak už i dnama to bylo naléhavější a naléhavější.
Až patnáctýho prosince, tedy po pěti dnech, se páníkovi rozezvonil mobil, na jehož displeji svítilo jméno pana Ťupy. Tak rychle a dychtivě jsem fotříka ještě po mobilu skočit neviděl. „Dobrý den. Máte ji? Našla se?“
————————————————————————————————————————————–

Svalnatá pětiletá krasavice vleže se zavřenýma očima relaxuje ve stínu vepřovníku a dumá, jestli si má ještě utrhnout kousek prasárny, anebo jestli si má v žaludku nechat nějaký místo na něco lehčího, třeba na kousek kuřete, když vtom ucítí nějakou jinou vůni.
„Vepřový to není, hovězí taky ne, dokonce ani kuře nebo ryba a králík už vůbec ne. Ale přece tuhle vůni tak důvěrně znám… Je mi moc milá, příjemná, ale kam ji jenom zařadit?“ rozjímá, ale otevřít oči se jí nechce. Vždyť přece relaxuje a tady hlídat nemusí, tak proč by se namáhala, že…
Zavřená víčka jí náhle zakryjí čísi tlapy a ozve se ten jí tak dobře známý hlas, který už pěkně dlouho neslyšela: „Kdo je to?“
„Ne, to ne! To přece není možný! Jak ses sem dostala? To přece musí být nějaký omyl! Jak bych mohla nepoznat nejstarší ze svých dcer? Kde se tu prokangal (V Bájné Anatolii mají boha Kan-Gala, a tak tam neříkají probůh, ale již zmíněné ,prokangal‘.) bereš?!?“
Odstrčí mohutné tlapy ze svých očí, kterýma zeširoka hledí na svoji dceru. „Pěkně jsi vyrostla od tý doby, kdy jsme se viděly naposledy.“
„No jo, to jsem taky byla ještě prcek. Teď mám nějakých šedesát kilo. Ale ty, maminko, vypadáš taky báječně. Přímo excelentně. Jak je to možný?“
„To víš, tady se čas zastavil, a tak, ač se ti to bude zdát divný, já jsem vlastně o půl roku mladší než ty, moje dcera. Mně je pět let, zatímco tobě…počkej chvilku, musím si to spočítat…“
„Pět let a sedm a půl měsíce,“ přeruší mámu.
„Vždyť já bych to taky spočítala,“ vyhrkne trochu dotčeně Gizem. „To víš, nějak jsem vyšla ze cviku, tady počty vůbec nepotřebujeme. Nemusíme si pamatovat, kolikrát už jsme dostali nažrat – kdykoli si jen pomyslíš, utrhneš si všechno, na co máš jen chuť. Určitě jsi po tý dlouhý cestě vyhladovělá. Utrhni si kus čuňárny, máš ji přímo nad hlavou, lehni si ke mně a odpočiň si. Vyprávěj, co se přihodilo, že jsi tady?“
A ona si přilehne, čumák k mámině čumáku, a vypráví o tom, jak ji vylekala ohromná rána, o tom, jak vzala nohy na ramena a běžela, kamkoli, hlavně pryč od toho hrozného rámusu, jak se dostala ani nevěděla jak k dráze, po které jezdí ta ohromná kovová příšera – a jak si vlastně víc nepamatuje, jen už cestu do Bájné Anatolie…

„Budeme si ještě povídat, ano?  Ale o něčem veselejším a příjemnějším. Zavzpomínáme na páníčky a na všechny, které nosíme ve svých srdcích, stejně jako oni nosí v srdcích nás. Budeme jim tady držet tohle úžasný místo, které jsem pro nás vybrala a jednou se tady setkáme úplně všichni, Adélko…“