Krasoň Božan, metan a Husákův konec

Je sedmadvacátýho ledence, tak jsem tady s pravidelným narozeninovým raportem. Že jste se na mě s kusem flákoty zase vybodli, to je asi všem jasný. Kdyby takhle všichni na sebe kašlali, to by ten svět stál pěkně za prd, víte? To třeba moji dvounožci na nás, chlupáče myslí (i když na mě by mohli myslet víc, to je pravda). Po Vánocích jeli navštívit a obdarovat moji jedinou, zbývající neteř Širinku. Jakou ta holka měla radost! Doufám, že ji někdy její páníček vezme k nám, abych ji poznal. Přece jen je to ostuda – rodina a neznat se. Jasně, asi namítnete, že bych mohl já k nim. Nemohl. Jednak nejsem s popelnicí na kolech kámoš, ale i kdybych to překonal, u Širinků doma by mě čekal zabiják Kubíček. Jak říká jeho panička, on si na procházkách myslí, že je kangal, a tak se, ač sám krysařík, vrhá na potenciální nepřátele, kteří by si mohli dovolit důvěrnosti k Širince. Je mu přitom jedno, že jsou o dvě až tři hlavy větší než on.

V lednu k nám přijela návštěva. Vzácná, pač je myšlením velmi psí. Byla ze mě unešená. A co teprve, když si čuchla k mojí kebulce: „Teda, ten vonííííí,“ žasla. „Všichni psi, které znám, zatím smrděli, on ale voní!“ Moji „rodiče“ jí vysvětlili, že takhle voníme všichni, tedy naše plemo, stejně tak prý voněla i Gizem.
Abych se návštěvě předvedl  (To asi znáte, jak se děti musejí před návštěvama předvádět, ne?), ukázal jsem jí, jak umím provokovat mýho fotříka. Umím to tak důkladně, že nakonec návštěva musela obdivovat, jak jsem krásně vyvedenej.

„To je Krasoň,“ dala mi nový jméno moje dvounohá ségra Míša, když na mě koukala, jak hledím na jezero.
„Krasoň Božan,“ doplnil fotřík, páč se sluší mít i příjmení, že… Večer pak při idylce u vánočního sromku panička na to: „Žádnej Krasoň Božan, ale Krasoň Metan! Vždyť tady vybuchneme, jak uchází! Ještě že ten metan označuje pekelným zápachem, je to pro nás varování…“
„No a?“ já na to. „Tak jsem celkem ucházející, no…

A co tak dělám, když zrovna nehlídám nebo neodpočívám? chodím přece na procházky. Jak já je miluju. Tam se vám dají zažít věci! Jako zrovna tuhle: Vyrazili jsme na dlouhou, na louce mě páník pustil, já se radostně rozeběhl, ale co to? Něco mě praštilo přes čumec. Co to jen je? Tygr! Rozpláclej ve vysoký trávě, jako by hlásil: „Já tady nejsem!“ Když však viděl, že na mě to neplatí, že ho vidím, zdrhnul mi hajzlík na strom. Volal jsem na něho, ať sleze dolů, že se chci spřátelit, ale on kupodivu nechtěl. Tak jsem to nakonec vzdal s dobrým pocitem, že se mě i tygři bojí.

Dostal jsem zase hračku, ovšem jako už několikrát předtím, hračku s minimální dobou trvanlivost. „Tady máš,jmenuje se Husák,“ řekla panička a podala mi cosi, z čeho po chvíli hraní odpadly ploutvičky, a když jsem mu zakroutil krkem, vypreparoval jsem Husákovy vnitřnosti.  Už jsem si na nich chtěl pošmáknou (To víte, husí vnitřnosti já rád), ale panička byla proti. Bleskurychle přiskočila a vnitřnosti mi z tlamy vybrala. Tak k čemu takový hračky jsou? No řekněte…

Jo, ještě mám jednu novinku, a to v podobě nový čtyřnohý kámošky. Jmenuje se Křížala, páč je to štěněcí kousek retrívra a hovawarta. Ale volají na ni Žalí nebo Žalý, ale jak to je, to vám nepovím. To je vám tak milá holka. A vůbec se nebojí. Její páníčci si ji adoptovali, aby jim pomohla zapomenout na bolení v dušičkách, když je opustila retřívřice Odetka.

Tak to je pro dnešek všechno, víc si stejně nezasloužíte. Mějte se fajn a polepšete se, čímž mám na mysli, abyste mysleli na druhý. Tedy na mě.

Příspěvek byl publikován v rubrice FOTOGALERIE, NADIR, NOVINKY a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.