Tak se mi stalo, že zírám do kalendáře, a co nevidím: já už mám zase narozky! Ten měsíc utekl nějak rychle. Už je zase sedmadvacátýho, a to znamená, že je mi už devět měsíců! A nejen to. Je mi devět měsíců a pětačtyřicet kilo. Vím to naprosto přesně, protože se vážím v páníčkově náručí a on to vážení se mnou asi už brzy vzdá. Hekal něco v tom smyslu, že si mě přestane vážit či co…

Asi chcete vědět, jak se mám, že jo? Pravda, mohl bych se určitě mít líp, rezervy tady nějaký jsou, ale na druhou stranu musím přiznat, že se to tu vydržet dá. Ráno by mohly bejt procházky trochu delší, ale odpoledne chodíme denně na dlouhou, a to je paráda.

Mám to moc rád na Habrovickým rybníku. Ten byl tenhle měsíc zamrzlej, až na jedno jediný místo, který jsem si moc oblíbil. A nejen já, ale i bílí opeřenci s dlouhejma krkama. Vídali jsme se denně a řekl bych, že jsme se docela skamarádili.

Cestou Habrovicemi nás vždy radostně mohutnými výskoky vítá za plotem jedna psina, asi ze mě má vždycky radost, když mě vidí. Ostatně přesvědčit se můžete, když si pustíte video.

Občas se vídám se zrzavým kámošem Samíkem. Hrál bych si, ale on už ze sebe dělá důstojnýho pána, tak mu alespoň musím ukázat, že co se šéfování týče, tak kápo jsem tady já.

Báječný bylo, když se už dvounožci pomalu navlíkli do plavek a udeřila zima. A nejen mráz, ale spadla i zmrzka. A bylo jí tolik, že mi moji dvounožci neříkali ani labradorec, ani labraborec, ale sněhoborec. To vám byla paráda. Kdyby záleželo jen na mě, mohla by bejt zima furt. Ale když jsem se s tímhle nápadem svěřil paničce, zle se na mě podívala a pohrozila, že nedostanu večeři. Asi měla nějakou slabší chvilku či co.

Na dlouhý často potkáváme ty velký černý pejsky, se kterejma mi můj páník nedovolí kamarádit se. Naštěstí mi dovolí alespoň kámošit s jednou psí holkou ze sousedství – když se na louce potkáme, to je pane rachot! A když jsme u těch dlouhejch procházek, vzpomněl jsem si, že páník něco říkal o nějakým starým dementním prasidentovi, kterej prej rád brázdí hladiny rybníků na nafukovacím člunu. Prej musel bejt i někdy tady, páč po sobě zanechal stopu – kus ulomenýho plastovýho pádla.

V umění boje s tyčí se stále zdokonaluju. Tu první tyč jsem už v půli překousnul, tak jsem si pořídil silnější, kterou ani nepřekousnu, ani o páníčka nezlomím (možná).

Měli jsme taky vzácnou návštěvu, a to dvě hérečky. Přijela k nám Marta Vítů a vzala s sebou svoji psí babičku. Ta sice ještě prej hérečka není, ale do půl roku ji čeká role ve filmu. Choval jsem se k ní tedy velmi galantně, jako správnej gentlas – jednak je to dáma, jednak by ťápnutí mojí tlapkou na hřbet nemusela vydejchat.

Asi jste už taky postřehli, že je už jaro. A na jaře je třeba postarat se o zanedbanou zahrádku. Nezahálím ani já. Víte, co je vertikutace? Určtě ano, když to vím i já. Abych páníkovi udělal radost, provzdušnil jsem mu trávník tak, že se nestačil divit.
Součástí péče o zahradu je samozřejmě pravidelná zálivka, proto jsem pindíka, na kterej se nasazuje hadice, patřičně upravil, aby to měli moji dvounožci snazší. Moc mě za to prej milujou.

Ještě pořád jezdíme každou sobotu do školky. Tu cestu autem nikdy milovat nebudu. Fakt ne, nemám tu plechovou popelnici na kolech rád. Zato rád možná ještě budu mít nakonec toho mýho páníčka. Kdo by neměl? Jen si to představte: aby se mi v autě začalo líbit, udělal mi otevírací okýnko, takže mám teď krásnej výhled. No není skvělej?

To by pro dnešek mohlo stačit, už mě od toho bušení do klábosnice bolej tlapky, tak si teď půjdu dát šlofíka. Tak zase někdy příště. Mějte se fajn.