Nebojte, to víte, že jsem na vás nezapomněl ani dneska. Je mi jasný, že byste ronili slzy jako želvy, kdybych vám nepodal pravidelnej narozeninovej raport. Deset měsíců – panečku, to už je pořádnej věk, viďte? No to jsem zvědav, jak se ti moji dvounožci vytáhnou. Jestlipak se vytasej s nějakou pořádnou mňamkou? Uvidíme…

Asi chcete vědět, jak moc tady trpím, že jo? Budu statečnej a svůj osud si ponesu na svých nebohých bedrech statečně, nebudu si stěžovat. Možná jsou na světě i psi, kteří se mají ještě hůř, než já. Ale jen pro vaši představu: Tak například na dlouhou chodíme jenom jednou denně. Netřeba k tomu víc říkat, úsudek si jistě uděláte sami.

Dvounožci mají obvykle ve zvyku říkat o někom, že je papežštější než papež, ti moji však říkají „labradorštější než labrador“, což jsem nějak nepochopil. Vy snad jo?

A ještě mi nadávají do metrosexuálů, a to jen proto, že jsem trošku fintivější. No a? Bílý ponožky má kdejakej anatoláček, ale takový krásně černý jen tak někdo nemá – nejsem já to frajer?

Do školky ještě pořád jezdíme, ale tam se mi moc nechce. Tedy ne že by se mi ve školce nelíbilo, tam je to paráda a domů se vracím vždycky totálně vypsenej, ale tou popelnicí na kolech jezdím strašně nerad. Obzvlášť, když mi páník už nedělá ten úžasnej výhled, o kterým jsem se zmiňoval minule…

Po návratu ze školky bejvám pořádně zmakanej, jak jsem vypsenej, a to sebou vždycky fláknu – tu na dlažbu, tu do peřinky, kterou si předtím samozřejmě pečlivě načechrám. Z tý načechraný peřinky se mi moc dobře sleduje další členy smečky, jako třeba páníka, kterej si v kuchyni honí vrabce.

A když jsme u tý kuchyně, tak musím říct, že to je moje nejoblíbenější místnost v boudě. Beze mě by se to v kuchyni ani neobešlo, jsem náramnej pomocník při vaření.

Někdy se stane, že se vrátím z procházky trošičku zaprasánkovanej, ale opravdu jenom tak dočista malinko, a to, když na louce potkám čtyřnohou kámošku. To je rachot! To jsem pak tak zmakanej, že bych vypil i koze pití. Jenomže tady žádný kozy nemáme, a tak si místo kozí vody dávám broskvovou minerálku. To vám je ale dobrota! Jenomže když všechnu vypiju, co s tou broskvoní? Musí se zasadit, jenomže dvounožci ne a ne se o to postarat. Jak je k tomu donutit? No jak – pomoct jim dostat zeminu z pytle ven. To vám je pak takovej fofr, s jakým se pustějí do zahradničení! Jen to bohužel málem stálo jednoho pejska život, jak na mě byl páník naštvanej…

Koukám, že jsem toho zase napsal až hanba, to vám stačí, byli byste moc rozmazlení. Tak zase někdy příště, jo? Zatím se mějte.