Měsíc s měsícem se sešel a mám další narozky, tentokrát už osmý. No jo, letí to, právě dneska je mi osm měsíců. Ale moc dlouho už tady bohužel nepobudu, zjistilo se totiž, že byl můj kamarád a páník podveden a bude mě muset reklamovat. Znamená to, že si můžu sbalit svoje hračky a šupem pomažu zpět do Francie.
Všechno to začalo procházkou s mým rezavým kamarádem, labradorem Samíkem. On je tak rezavej proto, že se furt ráchá ve vodě. No a na procházce jsem se nechal strhnout a začal ve vodě řádit s ním. Byla to taková bžunda, že jsem si vodní blbiny oblíbil natolik, že při každý procházce jsem s radostí do každý ohromné louže hupsnul. No a páník pojal podezření, že byl chovatelem oklamán, sprostě podveden, a to tím, že namísto požadovaného plemene dostal labradora…
Tak jsem holt za labradora, ale když se na loužích udělá led, jsem najednou už zase za křížence, a to křížence labradora s ledoborce. To mi pak páník říká, že jsem labradorec. Ale když už, tak ať mi alespoň říká labraborec, to zní mnohem líp. A když mrzne pořádně, naškrábu si z louží ledovou tříšť do tlamky, to přímo zbožňuju. A taky si připadám jako Mojžíš, když suchou nohou překonávám oceány…
Říká se, že každý správný pes by měl alespoň jednou v životě najít ruku, nohu či jinou končetinu. Tak tenhle bod si už můžu s klidem odškrtnout, mám splněno, hrůzostrašný nález dokládá přiložená fotodokumentace.
Jednou týdně jezdím pořád ještě do školky, ale i když jsem nejmladší, už zdaleka nejsem nejmenší. Sice se cestě tam bráním zuby nehty (jak já tu popelnici na kolech nenávidím!), ale když dorazíme na místo, jsem jako v ráji. Takovejch blbin, co si tam s holkama a klukama užiju… Ale nemyslete si, to není jen o řádění, taky se lecčemu naučím – třeba chodit po lávce. A taky učím páníka chodit podle lávky – a když se mu to daří, dám mu za to pusu.
Kromě toho všeho jsem se taky zdokonalil ve slintání, takže i Azmík Freisleben je na mě už krátkej, já totiž umím slintat dokonce dvouproudově! A taky jsem se už naučil čůrat jako velkej kluk – s nohou frajersky zvednutou.
Při procházkách teď vídám hodně často zblízka velký bílý dlouhokrký opeřence. Nejprve jsem na ně štěkával, ale teď už jsme docela kámoši. Občas jim šlohnu nějakej ten kus rohlíku nebo chleba, co tam mají na břehu pohozený od dvounožců.
Stává se, že s páníkem jdeme po louce, a když můj dvounožec v dáli spatří neznámého psa, raději mě připoutá na vodítko. Občas se totiž z milého černého pejska vyklube pěkná svině (viz video). Někdy si mě páník točí, jak k němu ochotně běžím – tak abych mu udělal radost, když k němu doběhnu, zahraju si s ním berany, berany, duc.
Tak to je asi tak pro dnešek všechno, čeká mě pravidelná narozeninová mňamka, a tu, jak určitě uznáte, si nemůžu nechat ujít. Tak se mějte fajn a já se už asi neozvu, ve Francii mě nejspíš k počítači nepustí.
