„Gizino, nelez tam,“ varuje při ranní procházce páník zvědavou čuminu, která cosi větří v houští, z něhož se ozývá praskot lámaných větví, a stůj co stůj musí zdroj hluku a zápachu vypátrat.
„Fuj, to jsem se lekla,“ uskakuje vzápětí a hledí tváří v tvář ohromnému kolosu.
Gizem chvilku přemýšlí, a když se už chystá na ohromnou bachyni chránící svoje potomstvo vystartovat, zastavuje ji páníčkův řev: „Fuj! Ke mně!“
„Když ke mně, tak ke mně, to musím poslechnout,“ pomyslí si čumina a je ráda, že se bez ztráty důstojnosti boji vyhne.

„Páníčku, co je to za ženskou, co se na mě za brankou tak zubí?“ ptá se po poledním klidu.
„Gizuško, to je Martina Freislebenová, která…“
Čumina páníka nenechá domluvit, otáčí se a vyrazí ke zteči. „Tak to jsi ty ta osoba, která moje ratolesti nazvala godzillkami, jo?!? Počkej, ty to schytáš,“ a sápe se přes plot. „Jen pojď blíž, zbabělče, srovnám ti fasádu!“
„Fuj, páchne ti z tlamy,“ odzbrojí Martina Gizem, která, zcela konsternovaná, nechává páníčka otevřít branku a návštěvu proklouznout na svoje teritorium. Poté, co ji řádně prolustruje a zjistí, že Martina přivezla plno dárků nejen dvounožcům, ale i pejsce, se obě děvčata usmiřují a vtisknou si přátelské políbení.

Když pak dorazí domů i panička, jde celá smečka (dokonce i s Míšou, která překonává lenost) na „dlouhou“ s mezipřistáním v hospůdce.
„Martino, předpokládám, že s sebou máš peněženku, viď?“
Martina začíná tušit nějakou nepravost a jen velmi opatrně a tiše pronáší: „No jo, ale…“
„Tak to je dobře, já si zapomněl náhodou peníze doma,“ Gizemin páník na to a už objednává občerstvení. „Áááá, to je slast,“ pronáší poté, co do sebe vyklopí půllitr piva. „Dám si ještě jedno.“ To se opakuje ještě několikrát, dokud ho Martina neupozorní, že dá-li si ještě jedno, bude muset celý podvečer drhnout v hospůdce nádobí. Tato hrozba opravdu zapůsobí, a tak se smečka zvedá a lokál opouští.

„To je strašný, viděli jste to?“ pronáší Gizem cestou zpět domů. „Celá se klepu hrůzou nad tím nelidským, vlastně co to plácám – nad tím nepsím zacházením! To je strašný…“ komentuje to, čeho byla smečka právě svědkem – v jedné zahradě, kde mají labradoří štěněnku, si dvounožci grilovali nějaké dobroty, a aby nebyli nebohou pejskou rušeni, zavřeli ji do kotce.
„Nevím, z čeho jsi tak vedle,“ pséče. „My si teď doma taky uděláme na grilu nějakou mňamku a tebe necháme v kotci…“
Nenávistý psí pohled se střídá se zoufalým: „To mi přece páníčku nemůžeš udělat! Že kecáš? Řekni, že kecáš!“
Dvounožec nemá to srdce, aby čuminu dál trýznil: „To víš, že kecám.“
Než se pak nažhaví brikety, vyhladovělá Míša překvapivě nemá pohybu ještě dost, a tak vyzývá ke sportování i návštěvu. Ale ne na dlouho – jakmile se z altánu ozve „Klobásky!“, letí badmintonové rakety na zem a Míša uhání, aby byla u večeře první. Marně. Na hlídacího psa zkrátka nemá.

„Ty, Martino, je ta klobáska volná?“
„Není, pséče.“
„Víš, já jen aby ti po ní nebylo špatně. Může být prošlá. Nebo v ní může být něco nedobrýho. A třeba je nedopečená. Nebo připálená. A víš, že klobásy na grilu jsou strašně nezdravý? A taky by ti mohlo zaskočit sousto…“ hučí Gizem do návštěvy tak dlouho, dokud ji nepřesvědčí, aby klobásu vhodila do zubaté popelnice.

„Tak, všechno jsi nám už snědla a vypila, tak koukej jet domů,“ pronáší Gizemin páník, když stůl zeje prázdnotou, a tak se Martina zvedá, loučí se a odjíždí zpět domů šťastná, že se seznámila s tou nejkrásnější psinou na světě.