„Sobota nesobota, je čas na procházku,“ tahá čumina nemilosrdně svého dvounohého lenivce od nedopité kávy.
„Co mám s tebou dělat,“ vzdává se páník, v rychlosti do sebe obrací zbytky horkého moku a pravidelný každodenní rituál může začít: „Do kapsičky…“ hrst piškotů mizí v piškoťasech, „…a do tlamičky“ a jeden v zubatém otvoru. A s huňkou radostně rozkývanou ze strany na stranu hurá do zádveří. Ačkoli Gizem ví, že než se dveře otevřou, musí si obléknout obojek, přesto si nikdy neodpustí tlapou na ně ťápnout.

Na louce ani noha, jen čumina usilovně očichává vysoké keře a nejraději by se za zdrojem pachů pustila, ale páník je nemilosrdný, a tak dvojice pokračuje v cestě. Gizem se naštěstí plně věnuje čtení zpráv ve spodní části louky, a tak si ani nevšimne, že o nějakých padesát metrů výš upaluje osamocená dvojice divokých prasat a končí v místě, které tak moc chtěla čumina prozkoumat. „A jsou zase všichni pohromadě,“ říká si páník, volá na čuminu a oba pak pokračují za Samíky.

Po chvíli se všichni na ztichlé ulici potkávají, když v tom kolem nich projíždí auto s romskými dělníky: „Týýýýýý voleeeeee,“ vyhrkne dokořán otevřená pusa jednoho z nich. Právě toho, který má otevřené okénko a oči při pohledu na Gizem vytřeštěné tak, že div si je neurazí o kandelábr.
„Všímáš si, jakej budí Samík respekt?“ se smíchem se holedbá Velkej Sam.

Odpoledne pak čumina obhlíží třešeň obsypanou zrajícími plody. „Škoda, že na stromech nerostou krávy. To by bylo! Ale ani ty bobule nejsou marný…“
A protože se páníček příliš do sklízení nemá, za pobrukování si „Jó, třešně zrály, zrovna třešně zrály…“ se dá do díla sama.