„To je dneska počasí, hrůza! Co, čuminko, chce se ti ven?“ Gizem jen leží spolu s ratolestmi, nezdá se, že by se jí chtělo. V dnešním deštivém počasí se budou muset „Samíci“ obejít bez velevážené společnosti. Ale když procházejí kolem domu, Gizem si štěkne, honem ke dveřím a hurá, letí oba kamarády přivítat k brance. Za ní se z domu vybatolí rozespalá omladina, z níž je Velkej Sam úplně naměkko.

Když se oba kamarádi rozloučí a zamíří k domovu, Širinka se jde v tom dešti dospat. Chce jít i Adélka, ale tu máma zarazí: „Nikam, děvenko, budeš sledovat moje představení s Alfonsem!“ A tak holt musí nejstarší Gizemina dcera znuděně koukat, jak jí máma předvádí různé prvky moderní anatolské gymnastiky a domů jdou teprve tehdy, až když je mámino ego obdivnými výkřiky náležitě pošimráno. Za odměnu se holčandy dočkají mléčné odměny. „Ale jen trochu,“ upozorňuje máma a když se jí zdá, že jsou děvčata přicucnuta už dlouho, setřese je a chystá se zdrhnout ven. U zavřených dveří je však malými upíry lapena a vysáta…

Chvíli nato schází z výšin Míša – jakmile si v obýváku udělá pohodlí, jedna z lumpic k ní přiskočí a chňap! A Míšina ponožka se rázem stává drahocennou kořistí, o niž Adélka svádí se Širinkou nemilosrdný souboj. „Tůdlenůdle, děvenky, ponožka není na hraní,“ přeruší pranici páníček a ponožku, kterou jim bere, vrací majitelce.

Co holčandám zbývá, než se věnovat svým zálibám, a tak si to Širinka hasí do zádveří k botám, zatímco Adélka odkudsi vyšťourává její velkou slabost – kostičku. A šup s ní do pelíšku. Pod máminým dohledem si ji spokojeně ohlodává, ovšem jen do chvíle, než se objeví vetřelec: „Copak to máš, ségro? Hele, kostička! Co kdybys mi ji půjčila…“ Ale kdepak, jak jde o kost, nezná Adélka bratra, natož sestru. Kost popadne a zdrhá…

Když se později holky začínají nudit, bere si je do parády Míša: „Děvenky, jak jste na tom se znalostí uzlů? Bídně, že?“ A jako správná skautka dává holčinám po jedné uzlovačce a učí je uzly, bez nichž by byly v životě ztraceny.

Při výuce děvčatům řádně vyhládne, a tak když předvedou, co všechno se naučily, dostávají oběd, který v nich během okamžiku mizí. „Jak k jídlu, tak k spánku, praví moudré anatolské přísloví,“ dí Širinka a následována sestřičkou míří ulehnout k polednímu klidu.

„To neumíš strejdu pořádně pozdravit?“ zlobí se pak odpoledne na Širinku máma, když se objeví strejda Honza, který se musí ještě pokochat oběma holčinami, než si za týden sbalí ranečky a vydají se do světa. Nevychované dceři dá Gizem hned co proto, ať strejda vidí, že výchovu nezanedbává. A protože má strejdu ráda, zahraje mu s nejmladší ze svých dcer divadýlko na city. Jen ať si ten pohled na jejich láskyplné hrátky ještě trochu užije…

Když už je divadýlka dost, objevuje se venku i rozespalá Adélka, aby i svojí přítomností Honzu obšťastnila. Když se s ním pak holčandy loučí, kladou mu na srdce, že se ještě za nimi musí přijet podívat. „To víte, že přijedu, prdelky malinký…“