„Téééééda! To je neeeeeespravedlivýýýýýýýýýýýýýý,“ stěžuje si ráno v půl šesté Adélka, která se svým jménem nese nespravedlnost obzvlášť těžce. V noci už párkrát zkoušely se Širinkou mámu vycucnout, ta se však nedala a pěkně zostra je hnala. „Ségra, uděláme zase fintu s odvedením pozornosti?“
„Jsem pro,“ odvětí Širinka, „ale tentokrát budeš odvádět pozornost ty.“
„Pro mě za mě, víš, že když se přicucne jedna, přicucne se i druhá. Nemám s tím problém. Tak pojď, jdeme na to.“ A nejstarší ze sester odvádí Gizeminu pozornost, zatímco ta nejmladší se úspěšně přisává.
„A teď se zavěsím na pípu i já,“ myslí si Adélka a hurá k cecíku. Ale ouvej! Kdepak! Ať dělá co dělá, máma ji přisát nenechá a nenechá, a tak teď Adélka hudruje na nespravedlivý, krutý svět. Nicméně je bojovnice, nevzdává se a nakonec se jí podaří Širinku vyšoupnout. „Už ses napucla, teď já!“ A obě holky si vyměňují role, stafáž teď dělá nejmladší z Gizeminých dcer. Dlouho se však čumina vysávat nenechá, po chvíli Adélku setřese a jde si po svých.

Po návratu z procházky dostanou všechny tři snídani a když ji nechají patřičně v bříškách slehnout, je čas na hraní. Máma, která má vlčení, bere koberec a holky provokuje: „Pojďte mi ho sebrat! No tak, zkuste to!“ Ale jakmile ji některá z ratolestí vyslyší, máma s ní pořádně zatočí…

Odpoledne pak holčandy řádí na zahradě, až se z toho unaví a usnou. Budí je až páníček. „Čuminky, vstávat, čeká vás velká událost.“ Spolu s Míšou berou obě štěněnky a nesou je do smradlavé popelnice na kolech, která se s nimi v okamžiku dává do pohybu. Děvčatům se to moc nelíbí a když po chvíli zastavují a páníček otevírá kufr vozu, zjišťuje, že svoji první cestu autem nesly holky natolik nelibě, že uvnitř vykonaly potřebu, a to každá jinou.
„Ale, ale, snad jste se vy, odvážné anatolky, nepodělaly strachy?“
„Kdepak strachy, to se jen bráníme takovému zacházení, víš?“
Po chvíli se otevřou boční dveře veterinární ordinace a pan doktor zve páníčka s holčinami dovnitř. „Tak která půjde jako první? Nejstarší by měla jít příkladem, půjdeš tedy jako první ty, Adélko.“ V ordinaci se pejska necítí nejlépe, neraději by se otočila a zmizela. „Opravdu to musí být?“ táže se pohledem páníčka.
„Musí, prdelko, ale neboj, ty to zvládneš. Nejprve dostaneš vakcínu a pak čip pod kůži, ale pro tebe to bude brnkačka, uvidíš.“ Vakcínu zvládá v pohodě, ale když se k ní blíží pan doktor s tou ukrutnou věcí, která do ní má dostat čip, lehce se rozechvěje, ale aby ukázala, jak se nebojí a jaký má k tomuto zákroku postoj, hrdě se postaví a zatímco jí jehla s čipem vniká pod kůži, hlasitě pěje jednu z Krylových písniček:

„…namísto jména dostals’ na zápěstí číslo,
namísto matky hudbu z reproduktorů…“

„No vidíš, jak jsi byla statečná,“ chválí ji páníček, bere ji do náruče, odnáší ji do auta, bere místo ní  Širinku, kterou hlídá Míša.
„Co ti tam dělali?“ vyzvídá Širinka po ségře. „Hele, neboj, nic extra, to je v pohodě. Vypadá to sice děsivě, ale je to jen takový pošimrání na krku.“
„Když to zvládla Áda, zvládnu to taky,“ myslí si Širinka a v ordinaci nevydá ani hlásku. „To bylo jako všechno?“ udiveně se ptá páníčka, když ji bere do náruče a oba opouštějí ordinaci.
V autě pak Adélka hudruje, jak je to hrozný svět, v němž jsou pejsci takto označováni: „V koncentráku na tom byli podobně, jen je místo čipů tetovali, ale je to v podstatě to samý…“
„Jo, jo,“ přitákává Širinka. „Ale co my, to ještě není nejhorší. Počkej za pár let, to bude mnohem horší. Nebudu se divit, když budou pejskům pod kůži cpát rovnou GPS moduly…“

Po návratu domů pak Adélka odpadne, zato Širinku honí mlsná: „To mi z toho cestování ale vyhládlo. Co já bych si dala? Krkouni mi nic nedají, podívám se, jestli nemá nějakou mňamku v misce máma.“ Ale kdepak, ani v mámině misce není nic, co by se dalo slupnout, musí si holt počkat na večeři…