Za ranního kuropění (tedy pouze pomyslného, neb zde kury není vidět široko daleko) si Gizem užívá pohodlné nocležny bez ohrádky, zatímco venku se schyluje k úporné bitvě o máminu kost. Vřava je natolik hlasitá, že dokonce vyhání i mámu z peřin, aby si holčandy usměrnila.

Holčandy, unaveny bojem, si pak jdou domů odpočinout a Gizem s páníčkem vyrážejí na ranní procházku naproti „Samíkům“. Dnešní couračka je trošku smutná: páníčka, stejně jako Velkýho Sama, čeká poslední pomazlení s Bublinou, poslední podrbání, poslední piškotáž. Dnes se Bublinka odebere do svého nového domova…

Po návratu z procházky dostanou všechny pejsky snídani, po které následuje dvouhodinové odloučení od mámy. A po odpočinku, jak jinak, další lítý boj, tentokrát o koberec, který vytáhla máma z boudy. Do pranice se dokonce zapojuje i máma – očividně potěšena svojí převahou provokuje a provokuje. „To nemá cenu,“ shodují se ratolesti a odebírají se strávit polední klid na lůžku.

Odpoledne dostávají všechny tři pamlsky: lahodné morkové kosti! Nějakou dobu si je olizují a okusují, když v tom Adélku napadne, že by bylo dobré si tu mňamku schovat na lepší časy, a tak kostičku odnáší a zahrabavá. „Jsem Adalet, což znamená spravedlivá. A jaká já bych byla spravedlivá, kdybych nemyslela i na ostatní,“ pomyslí si a v nestřeženém okamžiku odběhne schovat i ségřinu kůstku. „Ale co chudák nebohá matka? Když nemá rozum ona, musím ho mít já,“ říká si. „Však mi jednou poděkuje,“ mudruje a obchází s velkým respektem kolem máminy kosti. Ví, že máma je na svoje osobní věci háklivá a mohla by to nelibě nést. A tak kolem mámy krouží, tanečky dělá, ale kdepak, matka je pozorná.

Mezitím Širinka vyvrací teorie vědců o psím černobílém vidění světa a útočí na pampelišku proto, že se jí zdá až příliš žlutá. Když ji zlikviduje, jde se podívat za ségrou, proč se pořád drží máminy huňky. Ta už ve snaze ukořistit kost pokročila: už je u mámy, už kostičku olizuje a když máma polevuje v ostražitosti, kůstku popadá a pod máminým dohledem (o němž neví) s ní peláší pryč. „Honem, kam ji ukrýt? Do barvínkové džungle? Ne, ségra mě vidí. Rychle pryč! Do břečťanu? Do jezírka? Kdepak! Tady je to správné místo: za bodlák!“ Není hloupá, ví, že se v téhle domácnosti o zahradu příliš nedbá, a tak je velmi pravděpodobné, že bodlák zůstane ještě nějakých pár let rukou zahradníkovou nedotčen…

O něco později však Gizem odhaluje jedno z míst s ukrytou kostí. Zjevně se jí úkryt zamlouvá a chce si na laskominu počkat, až nebude obtěžována těmi svými šklebany. Když se ke kosti chce přiblížit Adélka, která na mámu spiklenecky mrká (přece obě vědí, oč jde), se zlou se potáže! Máma ji brutálním způsobem odhání, a to pořád dokola, až páníček kost vezme a vhodí ji mezi pejsky.
„Úkryt je vyzrazen, musím najít nové, lepší místo,“ pomyslí si Adélka a už už se vrhá po kosti, když v tom zasáhne vyšší moc: „Nic nebude, jsou to naše dobrůtky a ty nás o ně ochuzuješ! Ještě jednou se jí dotkni a sežeru tě,“ vyvrčí nejstarší ze svých dcer Gizem. Nic nepomáhá Adélčino vysvětlování, že „to myslí dobře.“
„To na mě neplatí,“ slyší od mámy. „I cesta do pekla bývá dobrými úmysly vydlážděna,“ dodává a Adélce nedovolí ke kosti byť se jen trochu přiblížit, zatímco Širince je mlsání dopřáno.
„Ach jo, ten život je ale boj…“