Je pondělí 2. prosince 2013 a Gizem čeká jeden z důležitých životních kroků – rentgenologické vyšetření dysplazie kyčelních kloubů (DKK). Celou záležitost, jak už to tak bývá, vidí každý po svém:

Očima páníčka

Ráno ještě dostává čumina snídani, je to její poslední dnešní  žrádlo, dvanáct hodin před rentgenem DKK nesmí nic pozřít. V poledne jdou jako obvykle pro Gizeminu „ségru“ – čumina občas žďuchne do kouzelné pravé kapsy pišbundy, ale namísto piškotu vidí jen prázdnou dlaň: „Není…“ S tímto faktem je nucena se ještě několikrát smířit, ale nějaké zvláštní potíže jí to naštěstí nečiní. Po návratu jako vždy čeká, že se vrata garáže otevřou a bude obídek – marně. Namísto oběda ji páníček bere odpoledne ještě na delší procházku, aby se, pořádně vyprázdnila, čumina opět nedostává ani piškotek. Doma pak Gizem na páníčka vyčítavě čučí, že jí nedá nic do tlamy, a to ještě chuděra netuší, že bude muset do tolik neoblíbeného auta.

Krátce po šesté večer celý Gizemin servisní tým usedá do vozu, do něhož sice neochotně, ale bez protestů, vskočila i pejska a uhání směr Praha.

Po přijetí ve Vetcentru už jde všechno ráz na ráz – nedůvěřivou Gizem, která tlapu jen tak někomu nesvěří, páníček oblbne tak, že ji posadí, chytne zespodu za čumec, který přizvedne, aby neviděla, co se jí děje dole, a chce po ní ukázat zuby. Mezitím pejska dostává do tlapky injekci a chvíli na to už páníček cítí, jak to velké silné zvíře mu pod rukama najednou slábne. Je to zvláštní, až v zádech mrazivý pocit, jako by z Gizem odcházel život, přední tlapy se pomalu sunou dolů, čuminka usíná…

Veterinář uchopí Gizem za srst za hlavou a za nohy, páníček zrovna tak na druhé straně a nevládné psí tělo zvedají na rentgenový stůl. Páníčkovi v olověné vestě je pak přidělena důležitá role – musí pejsce, která si hoví na zádech, přední tlapičky pokrčené, držet zadní nohy ve správném úhlu. Cvak – a je to. Hned napoprvé se snímek vydařil.

„Jak to vypadá?“

„Myslím, že dobře,“ ujišťuje rentgenolog, což po chvíli potvrzuje i při vyhodnocení snímku pan doktor: 0-0, tedy nejlepší možný výsledek! Nádhernáá remiza…

Gizem dostává „probouzečku“ a po chvíli se probouzí. Mátožně se zvedá, lehce se motá, ale je schopna odkráčet po svých, i do auta se jí podaří nemotorně vskočit. Celou cestu domů a celou noc pak doma prospí…

 Očima Gizem

„Tak se představ, Samíku, už je to tady. Moje domněnka, že mi brali míru, abych se stala modelkou, se potvrzuje,“ vychrlila hrdě Gizem následujícího dne na svého labradořího kamaráda medové barvy.

„Jak jsi na to přišla? Ty jsi zase kecka…“

„No fakt, na mou duši, na tvý uši. Včera jsem se byla fotit. Mám už první fotky do svýho portfolia nebo chceš-li do svýho model booku. Ale řeknu ti, že ten modeling není žádná sranda – představ si, že bys celej den nedostal ani granulku do tlamičky. Tak takhle mě týrali hladem! Ale já to chápu, úspěchu se musí podřídit vše. My, modelky, musíme být štíhlé, proto asi ta dieta před focením. A samotné fotografování je taková dřina, že jsem z toho samou únavou usnula. Museli mě pak probouzet, ale jakmile jsem hupsla do tý popelnice na kolech, zase jsem padla. A abys viděl, že jsi opravdu můj nejlepší kámoš, ukážu ti jako prvnímu svoje první profesionální foto. Podívej…“