Buďte pozdraveni, máte mě tady zase. No jo, nemusíte ani koukat do kalendáře, je jasný, že je sedmadvacátýho, tedy že mám další narozky. No jo, je ze mě už pořádnej osmnáctiměsíční puberťák.
A jak se ta puberta projevuje? No přece úplně stejně, jako se projevovala třeba právě u vás – občas se mi nechce moc poslouchat, občas chci nějakýho psího kluka sežrat, když je trošku dominantní – prostě tak nějak normálka. Fotřík říká, že se to se mnou vydržet dá a dává mě dokonce za vzor mojí dvounohý pubertální ségře Míše.

Jestli vás zajímá, co celý dny dělám, tak to ani nechtějte vědět, páč je to čím dál stejný, tedy pro vás absolutní nuda. Samozřejmě nejradostnější jsou pro mě procházky. Už jen pro ně má cenu žít. A samozřejmě taky pro kus pořádnýho žvance, to je jasná věc. Procházky nepřestanu milovat nikdy, a to i tehdy, když si ze mě páník udělá vánoční stromek. Copak potřebuju nějaký ozdoby? Sám jsem tou největší ozdobou! Občas na procházce narazím na herně zajímavej objekt, jak například na jednu dobrmaní holku. To je vám potom takový radosti!
Někdy se stane, že na procházce vidím cizí hračky, který strašně moc chci. Jako tuhle – představte si, že tam měli hračku na zahradě, ale hlídali si ji, aby ji někdo nečmajznul (asi vědí, že kolem chodívám), měli ji zavřenou v kleci. Jejda, jak já bych ji chtěl!

Ostatně na procházkách často vídám různý hračky – to byste nevěřili, s jakou rychlostí přede mnou dokážou zdrhnout a vyšplhat se i na nejtenčí strom.

Občas, když chci, aby si mě kolemjdoucí všimli, politovali mě a dali nějakou mňamku, nahodím masku týranýho zvířete, dokonce i tu umělou slzu pod okem dokážu vyrobit. Tak moc jsem šikovnej.
Jindy zase ani masku nahazovat nemusím, ona se nahodí tak nějak sama – jako minulej tejden, když mě taťka kvůli tomu, že byl zavirovanej, odmítl vzít ven.

A co dělám, když nelítám někde na procházce? To buď hlídám nebo sedím, hledím do zahrady a rozjímám, zkrátka medituju, ale to vám přece nemusím vysvětlovat, určitě to máte taky tak. Meditace však unaví, a tak přijde čas na odpočinek. V pelechu mi to náramně sluší – umím v něm bejt někdy neskutečně roztomilej, jindy zase neskutečně vyhřezlej.

Teď mě tak napadlo – taky jste měli Vánoce? My jo. Moje to byly už druhý. Ale tentokrát měly světovou premiéru v tom, že moji dvounožci koupil takovej stromek, na kterej dosáhnu, a byli strašně zvědaví, jestli ho nebudu chtít očesat. Ale copak jsem blbej? Vím moc dobře, že do mojí péče bude svěřenej, až když se ocitne na zahradě. A taky jsem dostal dárek. Vlastně dva, ale o tom druhým jako ještě nevím, fotřík ho přede mnou zatajil, že prej mi ho dá později, páč míčků mám prej tři p…. Už ani nevím, jak to řekl. Našel jsem pod stromkem červenýho rozpláclýho mloka a hned mi bylo jasný, že je pro mě. Okamžitě jsem ho vynesl ven z boudy, aby si s ním nechtěl hrát někdo jinej. A taky jsem o Vánocích dostal takový dobrůtky, o kterejch se vám ani nezdá, a tak, vyčerpaný všemi těmi zážitky, jsem v nočních hodinách ve světle vánočního stromku totálně odpadl.

No a to je asi tak všechno, co vám chci dneska napsat. Vypadá to, že si asi moc nemůžu stěžovat, a tak si ani moc nestěžuju (jen občas trošku). Hlavní je, že mám co do tlamy, chodím na procházky a nejsem sám. A do novýho roku přeju i vám, abyste nebyli nikdy sami.