Ahoj lidstvo, psistvo a vlastně ahoj veškerá živá havěti. Tak se zase hlásím o vaši pozornost. Předem však upozorňuju, abyste kytky nechali doma nebo si je schovali pro babičky, pro matičky, pro tetičky a pro všechny možný –ičky, páč já to nežeru. Pravda, kusem pořádnýho dřevěnýho špalku nebo pěkně rostlou větví nepohrdnu, stejně jako občas přijde vhod i nějakej ten kousek plastu, to jo, ale kytky? Ne, nenoste mi je, jediný, čím se můžete vyzbrojit, je pořádnej kus flákoty, nic jinýho mě nezajímá. Vím, že většina z vás má potíže s počty, tedy vám připomínám, že dneska je sedmadvacátýho, což znamená, že mám narozky. A to ne jen tak ledajaký, ty měsíční, ale právě dneska je mi čtyřiadvacet měsíců! A jen pro ty nejjednodušší z vás upřesňuju, že to jsou rovný dva roky, co svojí existencí oblažuju svět! Tak šup sem s těma dobrotama! Já vám na oplátku řeknu, co jsem celej ten měsíc, co jste o mně nevěděli, dělal, jo?

Tak celej měsíc v první řadě makám na fotříkově kondičce. Je to docela dřina ho vytáhnout ven, to vám povím, ale udělat to musím. Vždyť nebejt mě, kdo ví, jestli by ten mrzák tlustej ještě chodil… Každej den se mi ho podaří k nějaký tý procházce ukecat. Jen teď v těch vedrech ho musím tahat ven už brzy ráno z pelechu, páč odpoledne by v tom vedru padnul. A taky teď nejčastěji nechodíme ani dlouhou dlouhou, ani dlouhou, ale většinou jen krátkou dlouhou. Cože? Že píšu nesmysly? Ale kdepak, já nemůžu za to, že máte v hlavičkách maglajs! Bóže, vždyť je to tak jasný! Páníka vodím na různě dlouhý procházky, podle dýlky jsou pak taky pojmenovaný:

krátká
dlouhá krátká
krátká dlouhá (těch máme asi šest variant)
dlouhá (dvě varianty)
dlouhá dlouhá.

Tak už v tom snad máte jasno a nebudete příště, když si přečtete, že jsem napsal dlouhá dlouhá, nadskakovat a křičet: „Jé, ten čokl je ale hloupej!“

Samozřejmě, že při těch vedrnejch procházkách uvítám každou příležitost vyráchat se i v tý nejmenší louži, byť třeba kakaově zbarvený. Ostatně bahenní koupele jsou zdravý (prej). Osušku s sebou nenosím, umím se sám vyždímat (viz foto).

Možná byste si mysleli, že na těch ranních procházkách nikoho nepotkáme, ale to byste se šeredně sekli. Tak např. kousek od naší boudy jsme tuhle potkali kluky – byli celí špinaví a nedá se říct, že by zrovna voněli. „Vy jste ale prasata,“ já na ně, páč hygiena je pro mě hodně důležitá. „Jsme“, ti kluci na to, jako by se nechumelilo (ale ono fakt nechumelilo) a smrděli si spokojeně dál.
O pár minut později jsme zase narazili na holky, ale ty se chovaly tak divně, jako – až se stydím to napsat… Prostě chovaly se úplně jako krávy. „Co na mě tak čučíte?“ zeptal jsem se jich. A ony nic, jen čučely a bučely. „Vy jste ale krávy,“ a pokračovali jsme v cestě.
A jak jsme tak pokračovali, tak nejspíš proto, že ještě bylo brzy ráno, páník nějak pozapomněl zatáčkový pravidlo. Že nevíte, co je zatáčkový pravidlo? Já se z vás fakt picnu! Zatáčkový pravidlo praví: Nikdy nenech psa jít samotnýho za zatáčku, vždycky musíš vidět to, co vidí tvůj čtyřnohej společník. No a tohle pravidlo v tom brzkým jitru páník podcenil a pak měl co dělat, aby mě odvolal od krysaříka, kterej se na mě tak blbě podíval, že jsem po něm zkrátka skočil a chtěl jsem se do něho pustit. „Hele, když mám ty narozky, mohl jsi mi toho prcka dopřát,“ zkusil jsem to, když jsem byl už na vodítku, ale fotřík nejevil ani známku pochopení a ještě mě seřval. Je to ale psí život…
No a když jsme už byli na domovský louce za humny, ještě jsem se pořádně vypsil s mojí kámoškou Edlinkou, fenkou anglickýho špringeršpaněla.

Je vám asi jasný, že taková ranní procházka dá zabrat, a tak hned poté, co se napucnu snídaní, jdu se zapikat do stínu cypřišků, který jsem si musel patřičně přizpůsobit, aby se mi v jejich stínu pohodlně bivakovalo.

Jinak samozřejmě permanentně hlídám, nic mi neuteče, ani když hlídám vleže. A páníkovi pomáhám, jak jenom můžu – při sekání trávy, při přezouvání smradlavý pojízdný popelnice nebo dokonce při impregnování stanu, kterej si brala moje dvounohá ségra na výlet.

Tak to by asi tak pro dnešek stačilo, jdu vyhlížet náklady obtěžkaný narozeninový procesí a příště zase na napsanou, resp. na přečtenou.