Milí (nebo spíše nemilí) hříšníci, tak vás zase po měsíci zdravím. Proč hříšníci? No proč asi? Kde jsou ty slibovaný flákoty k opravdickejm narozkám, když jsem slavil dva roky? Vybodli jste se na mě všichni do jednoho! No ano, i ty! A ty taky! Jak já vám byl smutnej… A kdyby jen smutnej, já byl hlavně hladovej! Že se nestydíte takhle se vybodnout na nejlepšího kamaráda lidskýho plemene…

Ještě že mám doma dvounohou mamku, ta to zachránila a částečně i za vás i vyžehlila. Ještě že ty mámy jsou, co? Když viděla můj žalostnej, truchlivej pohled a když jsem si navíc začal ostentativně přejíždět tlapou po žebrech a začal je počítat, se slzou v oku zželelo se matce milého dítka (sakra, tohle je mi nějak povědomý), skočila do auta a za chvíli se vrátila ne jako drobnolistej kvítek, ale se třema plátkama krkovice. Vdechl jsem jeden, potom druhej, a když jsem se už nadechoval, že ztrestám i ten třetí kousek, fotřík ji zarazil, že prej né, že prej nemusím všechno sežrat najednou. Pravda, podezříval jsem ho, že si ji chce dát sám, páč maso neviděl, jak je rok dlouhej (na žraní masa jsem tu přece já, ne?), ale křivdil jsem mu. Druhej den skončil i poslední kus flákoty v mých útrobách.
A taky jsem kromě dobrůtky dostal i hračku – silnej pletenej copan. Jakmile ho máma vyndala z tašky, neomylně jsem poznal, že je pro mě. Popadl jsem ho a hned jsem běžel vyzkoušet jeho pevnost. Zpočátku se tvářil, jako že vydrží hodně, ale po měsíci o tom silně pochybuju…

Dneska, jak asi tušíte, mám další narozky, je mi přesně pětadvacet měsíců. Naštěstí máma, poučena od minula, tentokrát nečekala na zástupy gratulantů, ale popřála mi už v poledne a obdarovala mě kostičkou s kopýtkem. Zprvu jsem, jak to tak bejvá, když dostanu něco většího, nevěděl, co s ní – oběhl jsem boudu (rozuměj dům), oběhl jsem jezírko, teprve potom jsem se uvelebil stranou od dvounožců, abych se náhodou nemusel dělit a dal se do kostní likvidace. Když jsem byl už namlsanej, kůstku jsem popadl a odnesl schovat pod hromadu větví dole na zahradě. Já jsem tak fikanej…

Včera se vrátila moje dvounohá ségra Míša z výletu, byly s babičkou kdesi někde nějakým ajroplánem. Sice nevím, co to je, ale zní to tak nedůvěryhodně, že by mě do toho nikdo nedostal ani náhodou. Míša byla po návratu v tak dobrým rozmaru, že poté, co si sedla na svůj sedací pytel, pokynula mi, abych si přisedl! Já! chápete to? Na sedací pytel, kterej je pro mě absolutně tabu. Taková nabídka se rozhodně neodmítá…

A co jinak? Tak nějak normálka, jako vždycky. Na zahradě pomáhám s prořezem stromů a s oblibou u toho chroustám sušenky – už je jich celá zahrada… Tahám taky samozřejmě fotříka na procházky, v letním režimu, tedy brzy ráno, páč odpoledne už by padl nejen fotřík, ale i já. A jak tak chodíme brzy ráno, došli jsme tuhle ke kravám – všechny jak tam byly, se jen válely. „Hej, vy jste ale krávy! Takový krásný ráno a vy se tady válíte jako boží hovádka.“
„No jo, válíme, protože jsme krávy. Kdybychom byly volové, byly bychom na procházce,“ odvětila jedna rohatá. Já tedy nevím, co tím chtěla říct, vy snad jo?

A ještě jedna věc, která by vás mohla zajímat – zřejmě se ze mě brzy stane mistr ve hře na dýdžerydů, či jak se ten hudební nástroj jmenuje, a to i navzdory fotříkovu tvrzení, že nezná muzikanta, kterej by si svůj nástroj sežral.

A to je asi tak všechno, začínám bejt trošku nervózní, jestli je kostička na svým místě, běžím to zkontrolovat. A vy se polepšete, ať není na světě o jednoho hlady utrápenýho pejska víc…