Řeknu vám, že jste se tedy moc nepochlapili. Tedy alespoň ta mužská část z vás, páč kdyby se měla pochlapit i ženská část, asi by nebylo něco v pořádku. Ovšem vzhledem k tomu, že se nepochlapili ani chlapi, musím konstatovat, že stejně něco není v pořádku. A s čím že se to chlapi měli pochlapit a ženy poženit (není to nějaká blbost?)? No přece flákotama k narozkám! Zase jste se na mě všichni vybodli, a tak mám sto chutí vybodnout se na vás. Ale abyste věděli, že jsem lepší než vy, neudělám to. Teď se alespoň snad chytíte za nosánky, budete zpytovat svědomí a pokusíte se o hovězí, vepřovou či alespoň skopovou nápravu, je přece sedmadvacátej květenec.  No jo, letí to, je mi právě třiadvacet měsíců, a to už je důvod k pořádný oslavě, ne?

Asi vás zajímá, jestli jsem se tu celej měsíc nudil a jen tak jsem ho proválel, že jo? Kdepak, copak myslíte, že mě ti mí dvounožci nechají? Choděj se venčit a mě tahají s sebou, i když bych se raději doma povaloval. A já, abych jim udělal radost, sotva vezmou do ruky vodítko, hraju komedie, jako že jsem strašně natěšenej, poskakuju, kňučím a oni, bláhoví, mi to žerou.

A nemyslete si, ten pohyb se netýká jenom procházek, ale i práce na zahradě. Například perfektně vyháním vetřelce, třeba z řad opeřenců. Nebo jakmile je nějaká dřina, musím u toho být, přece je nenechám, aby se mi oddělali. Kdo by mě pak krmil?

Pravda, někdy se dokážu nakrmit sám – když je nejhůř, přitáhnu si ze spodního konce zahrady nějakej ten klacík a pustím se do jeho ohlodávání. Doufám, že se kolemjdoucí slitujou a něco dobrýho mi přes plot hoděj nebo alespoň napíšou Martě, aby věděla, jak tady trpí jeden nebohej pejsek.

V pátek jsme byli volit. Tedy já ne, já ještě nejsem plnoletej, ale moji dvounožci ano. Nevím sice, co slovo volit znamená, ale bude to určitě něco moc hezkýho, páč jakmile pomyslím na kousek vola, sbíhají se mi sliny. Cestou z volební místnosti jsem pak spatřil kocoura žijícího v neskutečným komfortu. „Ten se má! To chci taky,“ povzdechl jsem nahlas závistivě.
„Zapomeň! Na okno se nám nevejdeš. A kdyby ses vešel, nedělal bys nic jinýho, než že bys šmíroval, co se děje v kuchyni a jestli náhodou někdo nechce nepozorovaně strčit do pusy cokoli, co se dá sníst.“ No jo, takový tyrany mám za páníčky. To je ale psí život…

Včera  skončilo nějaký mistrovství v umění skluzu s klackem v tlapách a gumovým nesmyslem, kterej se má nacpat do nějaký klece. Řeknu vám, to je ale nuda! Kdo se na to má koukat? „Na dvojce je Volání divočiny, já to přepnu, jo?“
„Ať tě to ani nenapadne,“ fotřík na to. A co myslíte, našel jsem někde nějaký zastání? Prd! Ani u paničky, dokonce ani u mý dvounohý ségry ne. A když se tak nudím, zatímco ostatní čučí do tý bedny, tak si holt začnu hrát, no. A jak jinak, než vyzvat k hrátkám toho nejsilnějšího z dvounožců, že jo? No tak jsem to na páníka zkusil, ale byl jsem zase pěkně vyvedenej: „Jsi vyloučenej do konce utkání za kousání a nebezpečnou hru vysokou tlamou,“ procedil taťka skrz zuby, když mě vyhazoval dveřmi ven na trestnou lavici.

Jinak ty dnešní narozky jsou něčím hodně výjimečný. Přesně dneska by měla narozky Gizem, moje psí ségra, kterou jsem nikdy nepoznal. Dneska by jí bylo sedm let. Dvounožci na ni vzpomínají a ten můj dvounohej taťka mi slíbil, že mi přečte všechny knížky, který o ní napsal. Na to se moc těším. A do Bájný Anatolie, kam Gizuška odešla, posílám tenhle vzkaz: „Neboj, ségra, jsou v pořádku, já je ohlídám. A celá smečka ti posílá milión pozdravů.“

A to je pro dnešek všechno, jdu si ustlat pod cypřišky, jen se podívejte, jak mi to pod nima sluší.