„Půjdeme na procházku? Půjdeme pro Míšu?“ Tato slova fungují jako zaklínadlo: Gizem vyskočí z pytle, rozkývá radostně huňku ze strany na stranu a odborným grifem načechrá čumákem kapsu piškoťasů: „Doplň piškoty, jeden hned nakul a můžeme vyrazit,“ myslí si a těší se – ranní procházka se dnes totiž nekonala, páníček čuminu zradil a hodinu s pejskou vyměnil za něco tak přízemního, jakým houbolov bezesporu je.

Na procházky do školy je Gizem už zvyklá, chodí takhle pro „ségru“ několikrát týdně. Přesto je páníček ostražitý a v areálu školní zahrady drží vodítko pro jistotu hodně nakrátko. Co kdyby…

A dnes se obezřetnost vyplácí. Naši dvojici míjí houf dětí přesunujících se z družiny do jídelny a aby se nenudily, podrážkami bačkor, jež drží v rukách, buší do rytmu: „Bum! Třesk! Prásk! Bum! Třesk Prásk! Bum…“

Je to zkrátka takový rambajs, že Gizem zavrčí a už už se chystá vystartovat a některého z nezbedníků si z houfu vytáhnout. „Hele mladej, pocem!“

„Fuj! Nesmíš!“ Páníček ji strhává a hubuje. Po chvíli pak spílá i sobě, neboť si uvědomuje, že díky vysoké propustnosti svojí paměti zapomněl na to, že právě dnes má Míša o hodinu delší vyučování. Oba tedy nabírají směr domov, hodina čekání by se asi čumině příliš nezamlouvala…