Tak v rychlosti vysrknout ještě vařicí kávu, naplnit kapsu piškoťasů až po okraj, obléknout pejsku, rozloučit se s Gizeminou paničkou a „ségrou“ a hurá na procházku. Rituál opakující se téměř den co den, nejinak je tomu i dnes.

Čumina pobíhá po posekané louce, každou chvíli se zastavuje a něco očichává a hele, támhle konečně je Samík se svým pánem. Labrador se ke kamarádce radostně rozeběhne, zatímco čumina si dává chvíli načas – přece jenom je dáma, a ta musí projevit trochu zdrženlivosti…

Psíci skotačí, páníčci klábosí a jen tak periferním viděním registrují, jak Gizem cosi zaujalo, zřejmě něco velmi voňavého a lákavého. „Ukaž, co tam máš,“ hasí si to k ní Samík a v okamžiku, kdy si chce taky čichnout, se najednou v Gizeminých očích mění z nejlepšího kamaráda v úhlavního nepřítele: čumina po něm bleskově s hlasitým vrčením vystartuje a jde Samíkovi po krku. A znovu a znovu, tady nejsou žádné povely nic platné, dalšímu útoku dokáže zabránit až páníčkova ruka, která psinu s čírem naježeným, že by se za ně nemusel stydět žádný pankáč, chytá za obojek.

„Fuj! Nesmíš! Co to je?!?“ seřve agresorku a přitom ji vytáhá za naježenou srst. Samík, milé dobračisko, přitom zůstává v pohodě, po chvíli se zklidňuje i čumina. Leč tento incident poznamenává zbytek procházky, oba páníčci bystří pozornost při každé Gizemině čmuchací zastávce a bedlivě sledují její reakce na Samíkovu přítomnost. Naštěstí je už vše ve starých kolejích, nicméně je jasné, že při dalších společných vycházkách budou oba páníčci ve střehu. Opět se ukazuje, že u kangala je žrádlo existenční alfou a omegou a pokud se objeví potenciální zloděj kořisti, je zle…