„Mámo, přišel ti dopis,“ říká Adélka a předává ho Gizem, která zrovna řeší zapeklité dilema, zda si utrhnout dobrotu z řízkovníku, pod kterým právě leží, anebo jestli se má namáhat, zvednout se a popojít deset kroků ke klobásovníku.
„Kdo mi to může psát?“ říká, ale když vidí obálku, na níž je velmi neúhledným písmem napsáno: Mojí ségře Gizem, Bájná Anatolie, je jí jasno. „Píše brácha Nadirek.“
„Můj brácha?“
„Ne, tvůj je to strejda, ty kozo,“ směje se máma, rozlepuje obálku a čte:

Milá sestřičko,
posílám ti pozdrav od nás, dneska bys slavila desátý narozeniny.

„Týbrďo, to je mi už deset lidských let? Vůbec na to nevypadám,“ zatetelí se Gizem a pokračuje ve čtení.

Samozřejmě ti pozdravy neposílám jenom já, ale i Míša, máma a táta, kterej ti chtěl původně napsat, ale já mu jedinej dopisní papír s obálkou čmajznul, páč si říkám, že bys mohla ocenit, jak tvůj brácha, i když nevlastní, umí hezky psát.

„Hezky? Takovej škrabopis…“ zasměje se.

Asi chceš vědět, jak si tady žijeme, viď? No, mám-li mluvit sám za sebe, tak to není nejhorší. Mám se dobře, ale rezervy, zejména stravovací, se ještě nějaký najdou. To víš, nikdy není tak dobře, aby nemohlo bejt ještě líp.
O naše dvounožce se rozhodně nemusíš bát, střežím je jako oko v hlavě, i když onehdá mě fotřík přistihnul, jak zrána se zalíbením sleduju párek kačen na jezírku. Vůbec jsem netušil, že mě taťka sleduje přes sklo a dokonce to natáčí na mobil. Jeho přítomnost jsem zaregistroval, až když otevřel dveře a vyšel ven. Vyskočil jsem, jako když do mě střelí a předvedl mu, jak vetřelce dokážu vyhnat.

Ale nemysli, že nehlídám. Hlídám, a to bedlivě. Jen se podívej, jak jsem vystartoval na prasoptáka, jak volavce říkají páníčci. Ale samozřejmě kromě hlídání mám spoustu další práce – například pomáhám taťkovi při sekání trávy.
Ale neboj se, kromě práce je čas i na procházky. Úplně nejvíc nejlepší jsou ty ranní, kdy ještě před šestou hodinou vyrazíme na dlouhou. To je paráda! Nikde nikdo, občas potkáme nějakou tu srnku nebo divočáka a osvěžující koupel za hlasitýho zpěvu skřehotavých skokanů je prostě k nezaplacení.

Jediný, co mi dělá starosti, je taťka, kterej poslední dobou používá příšerný vulgarismy. Tuhle jsem ho slyšel, jak říká: „Doufám, že ten velezmrd už brzy koupí kulku doprostřed čela, nic jinýho si nezaslouží.“ Pravda, nic jinýho si okupant a vrah nezaslouží, ale používat takový výrazy před dětma (to jako přede mnou), to by snad nemusel.

Tak jsem asi shrnul všechno podstatný. Chtěl jsem, abys věděla, že se nemusíš bát, že by na tebe naši dvounožci zapomněli. V žádným případě, vzpomínají na tebe, mají tě ve svých srdcích a už tam zůstaneš napořád.

Tvůj brácha Nadir

Gizem dočte, nenápadně utře slzičku, která se jí objeví v koutku oka. „Nezapomněli na mě. Pojď, Adélko, natrháme si ještě nějaký řízky.“