Buď pozdraveno, náročné čtenářstvo (Páč žádnej blbec by moje zprávy nečetl, to dá rozum.), tak mě tady zase máš v plné kráse. Čím bych tak měl začít? Asi tím, že jsem byl otrávený. A tím nemám na mysli, že bych měl zkaženou náladu. Nekecám, fakt! Louky kolem nás jsou neposekaný a zarostlý tak, že by se v něm ztratil nejen kangal, ale dokonce i dvounožec. No a jak vždycky vylezu z tý džungle, jsem úplně celej otrávenej. Ostatně co vám budu vykládat, mrkněte na fotky, ty jsou všeříkající.

Jinak co dělám? No jako vždycky – procházky, ale hlavně galeje na zahradě. Tuhle jsem si chtěl udělat fóra, „Páník je zalezlej, překvapím ho,“ říkal jsem si, a tak jsem mu vyhrabal hnusný klacky, který mu zahradu zhyzdily. A myslíte si, že mi ten nevděčník poděkoval, když to druhej den viděl? Ne! Ale nejen že mi nepoděkoval, on mi začal nadávat do blbečků, hulvát jeden! Že prej si pracně vypěstoval víno a já mu ho zlikvidoval. A že prej už se na to pěstování může vykašlat, že by zase čekal celej rok, a tak koupil klacky nový, ale prej aby je uchránil od mojí pomoci, obložil je tak velkejma šutrákama, že na ně ani moje tlapy nebudou stačit. Ale i vy, i já víme moc dobře, že kecá, páč víno se nedává do země, ale pije se. Já tedy ne, ale fotřík ho popíjí v množství větším než malým.

Ale i když je na mě fotřík jak na psa (nevím, kdo tohle blbý přirovnání vymyslel, páč když je někdo na někoho jak na psa, tak by na něj měl bejt hodnej, zatímco fotřík je na mě hnusnej), mám alespoň někde zastání, a to u paničky. Tuhle mě vzbudilo, jak se dohadovali s páníčkem:
„Když já si trošičku schrupnu, tak mě hned probudí pomlaskávání, zatímco on tu chrápe nahlas jako motorová pila, že se barák otřásá, ale na něj nemlaskáš, jen potichoučku šeptáš celá užaslá, jak ten brouček hezky spinká.“
„No jo, ale to je pochopitelný, Nadirek je přece roztomilej.“

Jinak fotřík je pořád rozmrzelej. Když jsem se ho ptal, proč, odpověděl jen, že toho velezmrda ještě nikdo netrefil. Moc tomu nerozumím, ale doufám, že toho velezmrda, jak fotřík říká, už konečně někdo trefí, ať je u nás doma – a asi nejen u nás doma – pohoda.

Tak to by asi pro dnešek stačilo, páč dneska je ohromně významnej den. Víte jakej? Nevíte, co, vy ignoranti?!? Tak přesně dneska je to pět let, kdy jsem spatřil světlo světa. Tedy to jsem spatřil až později, vy hnidopiši, ale zkrátka jsem se přesně před pěti lety narodil. Tak to holt musím oslavit, už se tu dělá zástup gratulantů, v jejichž čele je moje dvounohá ségra Míša a mává na mě dárečkem, v podobě metrový klobásky. A když jsem u ségry, tak musím říct, že je fakt dobrá. Udělala maturitu a přijímací zkoušky na VŠ. Když jsem se jí ptal, proč to dělá, k čemu jí ta vejška bude, potutelně se usmála a pošeptala mi, že bude dostávat kilo hovězího masa denně navíc. Tak to je silná motivace i pro mě, asi se začnu taky učit. Ale teď ještě ne. Teď si půjdu pro tu klobásku a pak si dám šlofíka. Tak zase snad za měsíc!