„Tak takhle je měli rozehnat. Spojenci na ně měli vletět a pořádně těm vrahounům vyprášit kožichy!“ říká  jedno pohnuté dubnové ráno páníčkovi Nadir celý zadýchaný, protože právě vyhnal z jezírka kachní vetřelce. Nadir není žádný válečný štváč, ale ví, že zlu je třeba se postavit a jeho vrozená dušínovská povaha mu velí zastávat se slabších.

V televizi právě běží zprávy o tom, jaké ukrutnosti páchají kremelští vrazi na Ukrajině. Nadir vše sleduje, slzy na krajíčku, tlapy zaťaté v pěst. Po chvíli odvrátí pohled a dumá, dumá, ale nic neříká. Jenomže jeho páník ho má prokouknutého a ví, že něco není v pořádku.

„Tak co se děje?“ ptá se chlupáče.
„Nic, co by bylo…“
„Ven s tím! Moc dobře vidím, že ti něco v tý tvojí psí kebulce šrotuje. Jakej brouk ti tam nalezl?“
Nadir chvíli přemýšlí, neví, jak to ze sebe dostat, nakonec z něho ale přece jen vyleze nejisté: „Víš, taťko, kdybyste byli v kůži těch nebohých lidí, co byste dělali vy?“
Páník se zamyslí. „Tak nejspíš bychom hledali pomoc v zahraničí, stejně jako ji u nás teď hledají Ukrajinci.“
„A co já? Co byste udělali se mnou? Vzali byste mě s sebou, nebo byste mě tady nechali?“
„Jsi člen rodiny?“
„No jasně, že jsem…“
„Tak se příště tak hloupě neptej, blbečku,“ odvětí dvounožec něžně, dá pusu chlupatému kámošovi na čumec, a aby ho přivedl na jiné myšlenky, dá mu drobnou klobásku.