Ahoj, dvounožci, tak se vám zase hlásím. Čekal bych nějaký ovace, dary a tak podobně – a nic. A proč? No přece proto, že mám dneska narozky. Je mi na den úplně přesně sedm měsíců, což už důvod k nějaký tý oslavičce je, ne?

Když už jste sem nakoukli, tak vás asi bude zajímat, jak jsem ten uplynulej měsíc prožil, že jo? Silvestr byl úplně v pohodě. Nejprve mě ty petardy vyhnaly ven, tak jsem chvilku štěkal, pak jen pozoroval a nakonec jsem si šel lehnout domů a nechápal, co vy, dvounožci na tom vítání novýho roku máte a proč u toho musíte dělat takovej kravál…

Když můj páník může, chodíme teď denně na „dlouhou“ – to vám jsou úžasný procházky. Někdy jsem znavenej tak, že si pěkně užívám zaslouženej odpočinek. A jestli chcete vědět, v čem jsem hodně dobrej, tak ve vyhození úžasně dlouhýho slintu. Já umím už slintat tak, že i Azmík Freisleben na mě bude za chvíli krátkej. A pokud vám to jméno nic neříká, tak vězte, že je to nejuslintanější anatolák na celým světě.

Na procházkách se seznamuju se spoustou psích kluků a holek a zatím je snáším úplně v pohodě. Jako například tu hovawartí holku, která je na fotkách za plotem. Říkají o mně, že jsem neskutečnej kliďas a pohodář. Asi mají pravdu. A taky jsem poznal bezva kámoše. Je to zrzavej labradoří kluk, mí páníčci ho už ale prý znají delší dobu.

Procházky jsou nejúžasnější, když napadne zmrzlina. Taky máte rádi zmrzku? Já neskutečně moc! Ale když jdeme na dlouhou, obejdu se i bez zmrzky, já na procházce beru cokoli. Třeba i břečku. Páníček tomu říká sračky, ale je to nevychovanej buran, co byste chtěli. Prostě břečka. Bývám pak trošku urousanej, pravda, ale ne zase tolik, aby mi ten můj dvounožec musel říkat, že jsem zasránek. Jen posuďte sami…

Taky se vám musím s něčím pochlubit – dostal jsem náhrdelník. Moc pěknej! Dostávám ho vždycky, když jdeme na procházku. Ale nevím proč, párkrát se mi od té doby stalo, že když jsem neposlechnul, dostal jsem štípanec a měl jsem pocit, jako by to bylo z toho krásnýho náhrdelníku. Ale to je přece nesmysl, tak krásný věci štípat nemůžou. Raději se teď snažím víc poslouchat.

To štípnutí jsem poznal ale i jindy. Tehdy, když jsem si říkal, že plot nic nevydrží, že se dá snadno rozplést a že bych si mohl trošku rozšířit obzory. To bylo ráno, když jsme měli jet do školky. Páník mě hledal, a když mě viděl u sousedů, nevypadal moc nadšeně. Vlezl za mnou a dírkou v pletivu mě protlačil zpatky domů. Pak jsme jeli do školky a panička mezitím mnou pracně vytvořený otvor zalátala. Jak bláhová! Odpoledne, když se po mně začali shánět, už to měli náročnější, ozval jsem se jim kňučením až z další zahrady. Tak se asi páníčci naštvali či co (nechápu proč) a natáhli kolem plotu takový ty bílý pásky, se kterýma jsem si doposud tak dobře hrál. Jenomže ouha! Ty pásky štípou. Zkusil jsem to jednou a vykníknul jsem, jakej jsem dostal štípanec. Večer jsem si řekl, že vyzkouším, jestli to ještě funguje. A bohužel funguje, tak to už raději nezkouším.

Každou sobotu jezdíme do školky. Raději bych tam tedy chodil pěšky, protože jízdu tou popelnicí opravdu nemusím, ale na moje návrhy páník nereflektuje. Takže cesta je děs. Zato ve školce je to bezva. Tedy ne všechno. Chození na vodítku a poslušnost, to je hroznej vopruz, ale když jsme vypuštěni a můžeme dovádět, to je správnej vodvaz!

Jo, málem bych zapomněl. Určitě vás zajímá, jak pokračuje moje práce na destrukci velký boudy, o který jsme vám vyprávěl minule. Tak ta samozřejmě úspěšně pokračuje. V její likvidaci pokračuju zevnitř, jen se podívejte na foto, jak mi to jde.

Tak to je pro dnešek všechno. Byl by to pohodovej den, kdyby ho páníčkům nekazila skutečnost, že tady prej bude dál úřadovat nějakej prezident Kunda, ale toho já vůbec neznám a ani po tom netoužím.

Můj uplynulý měsíc přináším i v obrázcích: