Hola, je tu někdo, kdo by mě pochválil? Aha, že nevíte za co? No přece za to, jak se lepším. V čem? No přece v raportování. Ne v aportování, i když to mi taky jde, ale v raportování. Všimněte si, jak intervaly mezi jednotlivými zprávami o mojí maličkosti zkracuju. Tentokrát to není ještě ani měsíc po předchozím hlášení a už jsem tady zase.

Za tři dny mi bude půl roku a zatím pořád rostu. Mám už nějakých 35 kilogramů, ale myslím, že tlustej nejsem. Nebo snad jo? Mám se tu docela obstojně, jen můj adoptivní fotřík by mohl být trochu milejší. Pořád mi například nadává, jakej mám nepořádek v pokojíčku. A když se s ním chci den co den popasovat, abych mu ukázal, že nejsem žádný béčko a ať se připraví na to, že týhle smečce budu šéfovat já, vždycky mě sejme, až se raději klidím do ústraní. Ale jen asi tak na pět sekund, pak to zase zkouším znovu a znovu, dokud se opravdu nenaštve a nevyhodí mě ven. No jo, takhle krutej je na mě, chudáka malýho. Ale já mu to nedaruju. Pilně se na něho připravuju – podle vzoru ninjů trénuju bojové umění s tyčí, a až ho budu mistrně ovládat, má se taťka na co těšit…

Jo, víte co je dneska za den? Asi to víte – svátky stresu, nervozity, pokrytectví a přežírání. Tak na to přežírání se docela těším, i když zatím to tak nevypadá, páč jsem dostal zatím jen obvyklou snídani. A málem bych zapomněl: prej se dneska dávají dárky. Každej dostane to, co si přeje. Tak já tý mojí smečce dávám jasně najevo, co bych si přál: novou boudu. Tu starou se snažím zlikvidovat, a to jednak skoky na vlezovou díru zavíranou tou zbytečností, jednak se převtěluju do bobra a ohlodávám trámy u toho vlezu. A to by bylo, aby bouda nespadla a já nedostal novou…

A představte si, jací jsou ti mí dvounožci škudlilové: zatímco ve slušných rodinách mají veliké vánoční stromky, ti moji pořídili jen takovej pidi, kterej dali na kamna. A tu svoji lakotu svádí na to, že prej bych velkej stromek, kterej by stál na zemi, odnesl k sobě do pokojíčku. Já! To nechápu, jak na to přišli. Ale je pravda, že moc psů vlastní vánoční stromeček nemá, není to blbá myšlenka…

No a to je asi tak všechno, co bych vám pro dnešek napsal, páč jsem se děsně unavil. A taky mi vyhládlo, asi se budu muset poohlídnout po nějaký dobrůtce. Mám jich na zahradě poschovávaných spousty – jakmile dostanu kost, honem si ji běžím schovat na horší časy. Tak si ten dnešní sváteční den hezky užijte a dejte si pozor, abyste nepraskli. A taky pokud možno co nejmíň zapíchaných kostí v krku.