Letní sezóna je oficiálně zahájena:  Páník v nátělníku, piškoťasech a sandálech vyráží s Gizem na pravidelnou ranní procházku. Poté, co minou lomozící těžkou techniku tvořící ohromný kráter pro základy rodinného domku o velikosti fotbalového hřiště, ocitají se konečně na volné louce, kde je nemůže porazit žádná těžká technika, maximálně tak divočák.

Čumina jako správná dáma odbíhá kus od pěšiny, za soustavného očichávání udělá dvě tři kolečka a poté se ocitá v pozici, kdy je každý pes nejzranitelnější. Následuje chvilka soustředění, zapumpování huňkou a poté, co vyprodukuje dva válečky, zahrabe tlapou jako býk před útokem na toreadora a celá rozradostněná se po louce rozeběhne jako malá holka.
Celá zadýchaná přibíhá ke dvounožci a žďuchá do něho: „Naval!“
A dvounožec navalí.  „No jo, krásný hovínko jsi udělala, to si piškot zasloužíš.“ Zaloví v pravé kapse piškoťasů a vyndá sladkůstku, která vzápětí mizí v zubatém kráteru.
„Jeden piškot jsi teď měla, co ještě chceš?“  ptá se čuminy, která poté, co piškot slupla jako malinu, se k ,volno, rozchod‘ nemá a na dvounožce vyzývavě hledí. „Co na mě tak koukáš?“
„Myslím, že bych si ještě nějakou tu odměnu zasloužila. Za to, co tu po sobě zanechám. Co po sobě zanecháš ty, panáčku?“
„No dovol abych se zasmál! Ty tvoje produkty poseté po louce mám považovat za nějaké tvoje dílo? Nějaké moudro? Odkaz budoucím generacím?“
Čuminy se to očividně dotkne, urazí se, otočí a celou cestu až domů na páníka nepromluví jediné slovo. Ale i doma pak pouze zarytě mlčí a poté, co v ní na posezení zmizí celá snídaně, namísto toho, aby se rozvalila přede dveřmi, jak mívá ve zvyku, sedne si v kuchyni před bar a ostentativně na něj zírá.
„Copak? Nic neříkáš, jsi uražená, ale panáka by sis dala?“
Gizem nic, jen dál sedí a její pohled míří na barovou desku.
„Na to zapomeň, alkohol se v téhle domácnosti zrána nenalévá.“
Ale pejska nic. Pořád zrak upřený na bar, ani se nehne. Dvounožec si k ní přidřepne. „Kam to pořád koukáš? A hele, na kalendář? Co by tě tam tak mohlo zajímat?“ Zvedne se, jde ke kalendáři a bouchne se do čela. „Jsem já to ale kus v… (zde zasáhla cenzura) hovězího kastráta! Tak tohle jsi měla na mysli, že po sobě zanecháš! No jasně! Odpusť, prdelko moje malá! Jak jsem jenom mohl zapomenout! To abych zapnul žehličku a pořádně si to u tebe vyžehlil, viď? Spraví to dršťka, plíce nebo ucho?“
„Dej všechno a jako by se nic nestalo.“
Takové faux pas urovnat není nic jednoduchého, a tak páník odevzdává pochutiny jednu po druhé, až všechny skončí v bezedném psím chřtánu.
„Ale teď si musíš vzít psadlo, papír a napsat…“
„A kopírák…“
„No jo, samozřejmě – a kopírák, abys to nemusela psát dvakrát, lenoško. A nezapomeň je od nás pozdravovat, prdelky malinký.“
A Gizem s jazykem samým soustředěním visícím z koutku tlamy začíná psát:

Mylá adélko a šyrynko
moc vám přeju k dnešňým třeťým narozeňynám fšecko nejlepčý…