„No tak, nebuď na mě hnusnej,“ spustí ráno Gizem na páníčka, a ve snaze zachytit to správné slovo z jeho úst, usilovně natáčí ze strany na stranu. „No tak, řekni to. Tak už to řekni. No… Honem. Napovím ti: Pro…cház…“
„Na to zapomeň! Tůdlenůdle! Chodit s tebou v tomhle období na procházky je utrpení! Zapalujou se ti lýtka, neposloucháš, jen bys běhala za klukama…“
„Neboj, to bude v pohodě, uvidíš. Už budu hodná, na mou duši, na psí uši…“ dušuje se čumina.
Páník dumá, říká si, že by na tom něco být mohlo – to nejhorší období už snad má pejska za sebou, tak by ji na procházku snad už vzít mohl. A tak za radostného vrtění psí huňky nabírá piškoty, psinu oblíká a společně vyrážejí na procházku.

Jakmile je čumina puštěna z vodítka, sliby chyby – nabírá rychlost a peláší kupředu.
„Kampak, madam? Čekej!“
„Neboj, já nezdrhám, já jdu jenom napřed. Abych tě uhlídala před případnými nepřáteli,“ utrousí čumina na půl tlamy a žene se zase dál.
„Gizi, ke mně!“
Pejska se jen velmi neochotně zastavuje. Ale že se by alespoň snažila trošku k páníkovi popoběhnout, to ne – stojí a zasněně kouká směrem, kterým občas přicházejí psí kamarádi…
A ejhle, zrovna jeden přichází. Tedy dá-li se jeho trysku říkat chůze. Bady, dvouletý výmarský ohař, v nestřeženém okamžiku vzal nohy na ramena a paničce zdrhnul za voňavou blondýnou.
„Gizi, ke mně!“
Ale kdepak psina, ta si nějakého páníčkova volání ani nevšimne, jediný, pro koho má oči a uši je v tuto chvíli fešák Bady.
Páníkovi chvíli trvá, než skotačící dvojici dostihne. Cvak! A vodítko je zacvaknuté do obojku. A jde se k „Badovým“…  Jenomže to se snadno řekne, ale hůř provede. Dvounožec na vodítku zápolí s čuminou, která veškerou pozornost věnuje kolem ní poskakujícímu Badymu a trojice se sune způsobem jeden krok vpřed, dva dozadu.
„Takhle by to nešlo, holoto.“ A páník popadne pravou rukou Badyho za obojek, v levé ruce vodítko s čuminou a nabírá směr k Badyho domovu. Ani to však není snadné, protože vzpouzející se výmarský ctitel má obojek hodně volný, a tak z něho několikrát vyklouzne.
Po chvíli však přece jen tato trojice dostane k Badovu bydlišti, kde na nápadníka čeká už jeho panička, která ho vítá velmi nevybíravým způsobem. „To víte, to je příroda, s tou nic nenaděláte,“ mírní ženin hněv Gizemin páník. „Za to, že běží za hlasem svého srdce, ho netrestejte,“ dodává, a jen v duchu si říká, že by se paní měla místo toho, aby ho trestala, hlavně postarat o to, aby Bady utéct nemohl.

Bady je doma, za plotem, a tak se Gizem s páníkem otáčejí a míří zpět k louce. Cestou potkávají dalšího pejskaře, páníčka Lumpíka – malého černého pejska neidentifikovatelného plemene. „Lumpík mi taky zdrhnul, asi je u vás,“ říká muž poté, co si vyslechne vyprávění dnešní příhody Gizemina páníka.
„Jestli šel po stopě, bude za chvíli tady. Pojďte s námi na louku, určitě tam přiběhne.“
„Kdepak, skočím do auta a budu u vás dřív, vyzvednu si ho,“ říká a jde pro auto.
Čumina se svým opatrovníkem tedy míří na louku a už z dálky je vidět, jak se k nim na sněhobílé louce řítí černá tečka přímo kosmickou rychlostí. Během okamžiku je Lumpík u naší dvojice a začíná se dvořit dámě jeho srdce.
„Tedy vy mi dneska dáváte! To abych teď šel znovu k vašemu domu, viď?“  Samozřejmě – Lumpík by sám přece jen tak domů nešel a samotného ho nechat pobíhat venku? Kdepak…
A tak se opět otáčí, že odvede domů i dalšího nápadníka, když v tom zaslechne z dálky volání: „Bady! Baaadyyy! Baaaaaaaadyyyyyyyyyyyyyy!!!“ Ale kdepak, výmarský ženich nedbá paniččina volání a za chvíli se opět dvoří blondýně s tmavou maskou, zatímco Lumpík si ji chce uzurpovat jen pro sebe a na ohaře cení svůj drobný chrup.

„Tak to už je příliš! Vy se mi snad zdáte!“ Opět, již nacvičeným způsobem, popadne pravá ruka Badův obojek, tentokrát zručněji, aby se zmítající pes nemohl vyvléknout, levá ruka svírá vodítko s Gizem, na kterou se celou cestu věší Lumpík, který na sebe s Badym vzájemně občas pouštějí hrůzu. Pro pozorovatele pohled k popukání, nicméně musherovi  tohoto prapodivného spřežení  bez saní dvakrát do smíchu není.

Konečně je strastiplná cesta u konce. Jenomže Badova panička nikde, stejně jako Lumpíkův páník. Ten se však naštěstí vzápětí objevuje, Lumpíka zavře do auta a Badyho oba dvounožci vysadí na zídku plotu, z níž seskočit do sněhu je pro psa snadný úkol.
Páníčci se rozloučí, loučí se i Gizem s Badem: „Tak pa, zítra, brouku,“ procedí koutkem tlamy čumina, zavlní se v bocích a zamává Badovi Huňkou před čenichem za dřevěnými plaňkami.
„Já ti dám zítra, já ti dám brouku,“ myslí si její páník. „Doma budeš!“ Ale neříká nic, aby mu jeho svěřenkyně ještě nechtěla cestou domů dělat nějaké potíže…