Ahoj lidi i nelidi, jak se vám vede? Taky blbnete jako ten můj fotřík, kterej furt tahá z lesa houby, a když už všem lezou ušima, chce je dávat mně místo granulí nebo dokonce místo masa? Doufám, že tak blbě na tom nejste… Ta zmínka o tom, že jsem masově vyprahlej, není jen tak, má svoje opodstatnění: Je mi právě 28 měsíců a nějakej ten malej dáreček by mě docela potěšil…

Asi vás zajímá, co je novýho. Zklamu vás, nic moc novýho se neděje. Na procházky chodím pořád a pořád mi taťka nedovolí hrát si se srnkama, jediný, co mi přibylo, je práce na zahradě a v jezírku. Jakmile je nějaká práce, nesmím u toho chybět, zkrátka nevím, kam dřív skočit.

A abyste neremcali, že jsem na slovo skoupej, tak tady máte něco ze včerejšího rána:

„Půjdeme na procházku, Nadirku?“
„Co je to za blbý otázky, fotříku? Koukej mě oblíknout a hurá ven!“
Oblíknou, oblíknout… To se snadno řekne, ale mnohem hůř provádí.
„Jak tě mám oblíknout, když s tebou radostí šijou všichni čerti? Tak stůj chvíli v klidu!“ Ale kdepak, chlupatá zubatá radost poskakuje a mele sebou, takže na řadu musí přijít tradiční páníčkovy hmaty a chvaty, až konečně psa zpacifikuje, navlékne obojek a konečně se může vyrazit.

„Nade, ke mně!“
Přivolání pro Nadira neznamená povel k tomu, aby okamžitě, bez váhání, nechal všeho čmuchání a zapisování nových vzkazů. Pro něho to znamená, že se musí rozhlédnout, jestli někde poblíž není nějaký zajímavý objekt, protože jinak by ho dvounožec přece nevolal, že…
„Nade, ke mně!“
Nadir se rozhlíží a konečně vidí to, co spatřil jeho páník před chvílí: Na kraji louky, v místě, kde začíná místní komunikace s přilehlými domy, stojí nepřítel. A ne jeden, ale hned dva. Dvojice bílých malých psíků, a to zcela bez dozoru lidského tvora. Nadirův dvonožec ví, co je to za pejsky. Chodívá je na zdejší louku venčit jejich panička, on ji nenazve jinak, než Blondýna. S pejsky chodí zásadně na volno, s nějakým vodítkem se ani neobtěžuje (Nadirův pánik ji podezřívá, že snad ani neví, co vodítko je, že by to mohla považovat za sprosté slovo). V kombinaci s tím, že je ani neumí přivolat a že psíci, byť malí, nemají pud sebezáchovy, to občas působí potíže. Už dvakrát se stalo, že přiběhli k Nadirovi, který byl na vodítku, a chtěli se do něho pustit. Jeho páník ho pak musel zvedat za obojek do výšky, dokud Blondýna nepřišla a oba psí kluky neodchytla.
„Nade, ke mně!“
„A sakra, to znělo už výhrůžně, tak to já asi raději poslechnu,“ pomyslí si Nadir, odvrátí pohled od psí dvojice a neochotně běží k páníkovi, který ho poutá na vodítko a oba pokračují v chůzi. Když po chvíli po louce dojdou na začátek ulice, dvounožec se nestačí divit. Očekával, že Blondýna bude svým psům nablízku, ale kdepak! Zatímco psi se blíží k Nadirovi, Blondýna si jich vůbec nevšímá, má něco velmi důležitého v kufru svého auta zaparkovaného u domu, který je vzdálen nějakých cca 70 metrů.
„To snad ne! To přece nemůže myslet vážně!“ pomyslí si Nadirův páník a údiv přechází v nefalšovaný vztek. Samozřejmě chápe, že občas někomu pes uteče, ale tento případ to rozhodně není. Blondýna si svoje psy prostě nehlídá…
„Fuj!“ Dvojice psů se zarazí. „Upaluj domů!“  Menší se skutečně otočí a odchází, ale ten druhý ne. Chce se pustit do Nadira.
„Táto, nech mi ho,“ procedí Nadir mezi zuby a chce si útočníka podat.
„Zapomeň! Ten pes za to nemůže. Nemůže za svoje páníčky,“ vysvětluje páník, Nadira však nějaké rádoby výchovné plky absolutně nezajímají, vzpíná se na vodítku a agresora by nejraději překousl vejpůl. To však už madam Blondýna konečně zaregistrovala, že se na konci ulice něco děje a uráčila se přijít a své svěřence odchytit.
„To přece nemyslíte vážně! Jak to, že tady necháte psy volně pobíhat zcela bez dozoru?!? Chcete snad o ně přijít?“
„Tady nikdo nechodí.“
„Nikdo? Tak až vám je někdy ten ,nikdo‘ překousne, tak se pak nedivte!“
„Oni nic nedělají.“
„Ne, vůbec nic, jen se mi vrhají na psa (což se u nich dá pochopit, protože je to ,jejich‘ ulice, oni tam bydlí, jsou zvyklí tam volně pobíhat, považují ji za svoje teritorium, které s hlídají), a to jste už dvakrát viděla. Teď to bylo zase, ale tentokrát jste neviděla vůbec nic, protože jste o nich vůbec nevěděla!“ Nadirův páník má sice pořádný vztek, ale utěšuje ho vědomí toho, že Blondýna teď každým okamžikem určitě vychrlí omluvu završenou poděkováním za to, že už poněkolikáté zachránil jejím miláčkům život. Naiva netuší, že Blondýna namísto toho na něho zaútočí pádnou argumentací, kterou ho složí k zemi:
„No a co? Vy zase krmíte cizí psy!“
„Jaké psy?“
„Všechny!“
„Ty vaše jsem v životě nekrmil.“
„No ještě aby!“
Nadirův páník se po tomto argumentačním úderu jen velmi těžce zvedá, v duchu uznává svoji porážku a ke čtyřnohému příteli na konci vodítka pronáší: „Velmi inteligentní dáma…“