„Tak ukaž, co jsi to zase přivezl,“ vítá Nadir svého páníčka, který poněkolikáté ošidil čtyřnožce při ranní procházce a vyrazil do lesa. „Nemysli, že se vyhneš kontrole kvality, fotříku,“ říká a prohlíží koš, jestli v něm náhodou není nějaká houba jedlá jenom jednou v životě. „V pořádku,“ prohlásí po chvíli, „ale teď si musíš svoji nepřítomnost nějak vyžehlit.“ Argument je to pádný, tohle by dvounožec neokecal, a tak jde a z kuchyňského sektoru M (mňamky) bere masitou dobrůtku, která v okamžiku mizí v bezedné psí tlamě.

„Ale teď žádný flákání, dědouši, teď mě musíš vzít na procházku.“
„Když musíš, tak musíš, to se nedá nic dělat,“ pomyslí si páník, povzdechne si a za radostného poskakování čtyřnohého kamaráda bere obojek, po chvíli zápasení s neposedným chlupáčem ho „oblékne“ a oba vyrazí do okolních luk.
Ke konci procházky pak (pokolikáté už?) potkávají pasoucí se srnky. „Ne, nesmíš, nech srnky.“ A s radostí pak dvounožec sleduje, jak Nadir poslechne a za srnkami, které by možná ani nelovil, jen by se s nimi chtěl seznámit, se nerozeběhne.

„Jsme doma,“ hlásí pak dvojice po návratu. Domů totiž dorazila Nadirova dvounohá „ségra“ Míša.
„Ahoj pejsku, kdepak jste byli?“
„Na procházce, sestřičko, ale tak jsem se ti unavil, že si musím teď hned odpočinout. Dovolíš?“ A aniž by čekal na Míšinu odpověď, posadí se dívce na klín úplně stejně, jako by to udělal dvounožec, pokud by se nebál, že jí svojí váhou ublíží. S něčím tak marginálním se však Nadir nezabývá, pro něj je důležité, že si pohoví…

Domácí idylku však po chvíli naruší zlověstný zvuk zvonku. Za brankou stojí paní Bílková, panička Dity neboli Diginy, tedy Gizeminy sestry z předchozího vrhy (stejná matka, jiný otec, starší o necelé dva roky). „Jdu poděkovat Nadirkovi, že byl ochoten poskytnout trochu krve Digince,“ říká a z očí se jí vyvalí proud slz, „ale už ji bohužel nebude potřebovat…“
Už několikátá fena, potomek Bernadette, předčasně odešla do Bájné Anatolie…

„Fotříku, nebul,“ vyruší páníka ze zadumání Nadir a tlapou ťápne do sedací soupravy, což dělá vždycky, když chce dvounožce vyprovokovat k hrátkám.
„Ty zase zlobíš…“
„A to je dobře, ne? Sám jsi říkal, že každý pes svému dvounožci přinese někdy smutek. A že čím je zlobení s chlupáčem míň, o to víc je pak ten smutek větší. A tak tě holt zlobit musím, víš?“
„Tak jo, ale slib mi, že nás budeš zlobit ještě hodně dlouho, ano?“
„Si piš, fotříku, že budu.“
„Tlapu na to?“
„Tlapu na to!“