„Širinko, Širi…“ Pejska za plotem zbystří a radostně upaluje k brance. Povyskakuje, kňučí a vehementně se domáhá otevření branky. Jenomže ouha – branka je zamknutá! Obě hlavy, Širinčina a „dědova“, se k sobě přes plot naklánějí a vyměňují si polibky.
Dvounožec mačká tlačítko zvonku, marně. „No jo, Böhmovi vždy, když máme přijet, vypínají zvonek.“ Bere tedy do rukou mobilní telefon a vytáčí číslo Širinčiny paničky, ovšem z reproduktoru se dokola ozývá: „Volaný účastník si vypnul telefon, nechce s vámi mluvit, jeďte domů.“
Ale kdepak! Takovou dálku nejeli jen proto, aby Širince dali přes plot hubana a zase jeli zpět. Nakonec se Böhmovým přece jen pejsky zželí – nemohou už poslouchat to kňučení a především se bojí, aby Širinka nepoškrábala čerstvě natřený plot, a tak se po chvíli přece jen dveře otevírají a paní domu jde vetřelce uvítat.

„Hele, loužička,“ s uspokojením konstatuje Širinčin „děda“ při pohledu na čerstvou skvrnu za brankou – svůj projev vyjádřující maximální radost pejska nezměnila…
„Přivezli jste mi něco?“ ptá se Širinka a zanoří svůj zvědaví čumec do „babiččiny“ tašky s dobrotami.
„No to víš, že přivezli. Ale nemysli, že to dostaneš najednou! Natláskala by ses sladkostma a pak bys nežrala…“

„Původně jsme vás nechtěli pozvat, ale když už jste se sem vetřeli, tak pojďte tedy dovnitř,“ říká Zdeňka a neochotně ukazuje do domu.
Jenomže v zádveří se Širinka zarazí a nechce jít dál. „Copak, prdelinko, snad tě uvnitř netýrají?“
„Ale kdeže, žádný týraní, ale do obytné části domu může jenom o Vánocích a o Silvestra, když venku odpalujou petardy. Jinak ne. Navíc ani to teplo uvnitř nemá ráda.“
Jenomže z návštěvy Širinčiny „babičky“, „tety“ Míši a „dědy“ má pejska druhé Vánoce, a tak jí její páníčci výjimečně povolují, aby mohla návštěvě dělat společnost. Jakmile se Širinka ocitne vevnitř, hups na sedačku, z níž ji nedostane vůbec nic, jen když její kamarád, krysařík Kubíček, se chce moc důvěrně kamarádit s jejím „dědou“, vyskočí a přes „tetu“ Míšu si to namíří k tomu malému drzounovi: „To je můj děda!“

„Co myslíš, mám jim nabídnout štrůdl? Není ho pro ně škoda?“ ozývá se z kuchyně.
„Je ho pro ně škoda, samozřejmě, ale už ho viděli, tak nám asi nic nezbyde. Kdybys ho pořádně schovala… Teď už ho nabídnout musíme.“
A vzápětí Zdeňka nabízí návštěvě pochoutku a překonává se, dokonce servíruje i kávu a čaj a Širinčin děda v duchu přemítá, zda v nabízeném nápoji není nějaké projímadlo.

Jenomže čas letí a Böhmovic zásoby nejsou nekonečné, a tak když už není co jíst, návštěva se zvedá, loučí se a míří k domovu. A pisatel těchto řádků teď bude až do dalšího setkání trpět v obavách o svůj bídný život, protože za to, co si o nejbáječnějších páníčcích, které Širinka má, vymyslel, ho docela určitě budou muset zabít!