„Asi bych si měl vzít nějaký starší triko, víš, jak po návštěvě holčiček vždycky vypadám.“
„Opovaž se! Dělal bys mi ostudu! Koukej si vzít nějaký trochu slušný,“ spraží panička páníka před jeho cestou za holčandami – nejprve na výstavu do Prahy, kde se bude nejmladší z Gizeminých dcer nakrucovat na molu, poté za Adélkou, kterou neviděl už pár měsíců.

Na místo určení dorazí i přes hroznou zácpu (dopravní, zdravotní potíže tohoto rázu nemá) včas, a tak se může v klidu přivítat s „vnučkou“, kterou má od okamžiku, kdy vyndá z brašny piškot, na brašně zavěšenou.
A hele, kohopak to tady máme? Azmíka-proutníka… Ten se nejprve při pohledu na Širinku mlsně olizuje, ale jakmile si jde slečna zkusmo oběhnout s páníčkem a kamarádem Zdeňkem kruh, okamžitě se vrhá na slečny jiné, nemrava! Je tak lačný, že slintá až hanba, takže mu panička Martina musí dočista zmáčenou tlamu otírat.

A už to vypuklo, už se otevírá molo a po jediném mužském anatoláčkovi a mládeži jde na řadu mezitřída, tedy Širinka s konkurentkou. Co se děje v kruhu, širinčin „děda“ neví, pouze po běžných procedurách jako je ukazování zubů a předvádění se v běhu zaslechne útržek rozhovoru:
Širinka: „Dobrý den, pane rozhodčí,“ a spiklenecky mrkne.
Rozhodčí: „Dobrý den, slečno.“
Širinka: „Velmi jsem se na vás těšila, hodně jsem o vás slyšela…“

„A jéje,“ pomyslí si děda. „Okoukala Azmíkovu fintu…“ A poslouchá dál:

Rozhodčí: „Ale nepovídejte. Od koho?“
Širinka: „Od koho, od koho… Copak jste se nekoukal do papírů, koho máte před sebou?“
Rozhodčí: „Ne, mě moc papíry nezajímají. Co zvláštního bych zjistil?“
Širinka: „Zjistil byste například to, že se jmenuju Ayşirin Gizem…“
Rozhodčí: „No a?“
Širinka: „Vy jste nemožnej, to na vás musím polopaticky? Ayşirin Gizem, přičemž druhé jméno mám po mamince.“
Rozhodčí: „Pořád nechápu, oč vám jde, slečno.“
Širinka: „Vy jste opravdu natvrdlej! Copak si nepamatujete na Gizem, mojí maminku? Přesně před dvěma lety jste byl tady v Praze uchvácen jejím půvabem a udělil jste jí BOBa a…“
Rozhodčí nenechá Širinku domluvit: „A vy jste zřejmě přesvědčena o tom, že byste měla být zcela automaticky oceněna stejně, že?“
Širinka: „Bingo! No vida, přece jen to s vámi není tak špatný, zase tak moc natvrdlej nejste…“
Rozhodčí: „Tak na to zapomeňte! U mě se nikdo chlubit cizí srstí nebude! Zkuste to u někoho jiného, ale u mě ne!“

Širinka je zaskočena, tohle nečekala. Musí se spokojit s druhou pozicí. „Když nebudeš blbnout,“ šeptá jí do ucha páníček Zdeněk, „vyjde to třeba zítra.“ A dodává ještě něco, čemu nikdo nerozumí: „Ale ledničku začnu pro jistotu zamykat.“

Všichni se pak loučí – Böhmovi se Širinkou spěchají domů za dětmi, zítra si dají na výstavišti repete, „děda“ pak míří za nejstarší z Gizeminých dcer, tedy za Adalet neboli za Adélkou. Když dorazí na místo určení, jako první ho namísto radostného štěkotu vítá klokaní dáma. Teprve poté, co je vpuštěn do zahrady, vypouští páníček Krakena, tedy draka Adélku. Honem, stihnout udělat nějaký obrázek, než dorazí Adélka k „dědovi“, celého ho poskáče, podrápe a oslintá a vroucím projevem své náklonnosti mu zcela znemožní dělat další zvěčněniny. K Adélce se přidává i její věrná kamarádka Kitynka – a jakmile zjistí, že onen dvounožec s sebou přivezl i piškoty, je vymalováno…

Adélčin „děda“ je pohoštěn, a když se ještě náležitě pomazlí s milou štěněnkou, tak i vyhoštěn. Domů pak dorazí špinavý, poslintaný, pořádně podrápaný, přičemž slušné triko už přestalo slušným být, neboť Adélčině přívalu radosti neodolalo – ale s přitroublým výrazem ve tváři od štěstí…