„Nesmutni, však ji ještě uvidíš mockrát,“ utěšuje Gizem páníka na ranní procházce poté, co se dozvěděl, že plánovaná návštěva obou štěněnek se dnes zúží na pomazlení se Širinkou – Adélčini páníčci mají chřipku…
V té dnešní mlze, kdy není vidět pomalu ani na krok, se nakonec ztratí vše – dokonce i páníčkovy chmury. Hlavně aby se neztratila čumina. Ale kdepak, tady je – a společně se Samíkem vedou jejich obvyklé intelektuálské řeči:

„To je děs, to dnešní počasí, viď, Samíku? Včera odpoledne bylo na procházce nádherně a v tom slunečném krásně probarveném podzimním odpoledni jsem se zamyslela a uvědomila si, že vlastně ani nevím, co čteš.“
„Co bych měl číst? Na čtení mě moc neužije – raději se válím v pelíšku, cpu se dobrotama nebo chodím na procházky.“
Gizem hodí po zrzavém kamarádovi pohled plný opovržení: „Barbare! Alespoň pár klasiků by sis přečíst mohl. Možná by ses divil, jak by ti obohatili život. Víš, jak taková kniha může inspirovat? Kupříkladu takový Ota Pavel…“
„Tak o tom mi ani nemluv, jo? Nemám rád smutný příběhy. Jednou jedinkrát jsem si přečetl Běh Prahou a ještě teď mám na krajíčku, když si na to vzpomenu,“ říká Samík a otírá si krůpěje deroucí se z jeho labradořích oček. „Ale teď mě napadá, ty máš asi na mysli knihu Jak jsem potkal ryby, viď?“ a mlsně se olízne.
„Jak jsem potkal ryby je sice hezké čtení, ale vrcholné dílo Oty Pavla, které by sis měl určitě přečíst, je Smrt krásných srnců,“ vysvětluje Gizem se zasněným pohledem…