„Půjdeme zase na jezevce, táto?“ ptá se večer Nadir.
„Ale jdi! Jsem rád, že ses na něho nedostal!“

V noci, asi tak okolo třetí hodiny, vzbudil dvounožce Nadirův atypický štěkot ve spodní části zahrady: Štěk – ticho – štěk – ticho – štěk – ticho… Když už to trvalo delší dobu, páník vylezl z postele, vzal si baterku a šel zjistit, co se to tam děje.
V rohu zahrady, tam, kde je za ohradníkem víc místa, se ve svitu baterky odrážela dvojice jezevčích očí. Nebohá šelma pochodovala sem a tam, navíc přítomnost člověka ji znervóznila ještě víc.
Dvounožce se jezevce zželelo a chtěl mu dát prostor k úniku: „Nadire, ke mně!“
Ale copak to jde odvolat kangala, když má ve svém teritoriu vetřelce, kterému zachránil jeho bídný život pouze ohradník, z nějž má Nadir respekt a přes který se rozhodně pouštět nehodlá?
Aby jezevce, který pendloval sem a tam, nasměroval, rozhodl se Nadirův páník nadehnat ho k plotu. Věděl, že v rohu je drobná skulina, kterou by se mohl jezevec protáhnout a vzít nohy na ramena.
A skutečně, po chvíli se to podařilo – Nadir přestal štěkat, chvíli seděl a větřil a pak už si dal říct a s fotříkem zamířili do jejich společné „boudy“.

„Vždyť to byl Josífek, ty trdlo. Přece bys ho nechtěl zakousnout?“
„Josífek sem, Josífek tam, tady nemá co dělat!“
„Nemůžeš bejt takhle krutej, pséče. Vždyť jen chudák zabloudil. Uvědom si, že je z něho živitel rodiny a nemá to vůbec lehký. Jen si vzpomeň, jak od něho bylo hezký, že společně s chotí nám přivedli ukázat svoji ratolest. Úplně stejně, jako se kdysi přišla pochlubit svými mláďaty lvice Elsa.“

„No, to je pravda. Jenomže když se to rozkřiklo a dozvěděli se manželé Kunovi, museli se svým potomkem honem pochlubit taky. A začali si říkat manželé Elsovi!

Doufám, že se po nich nebude chtít opičit ten mýval, kterej se nám tady potuluje…
Hele, víš co? Já si půjdu teď chvíli hrát a ty čtenářstvu napiš, že zase za měsíc na přečtenou.“