„Pročpak jsi tak zasmušilej, taťko?“ ptá se ráno Nadir páníka. Ten jen pohlédne na kalendář a výraz v jeho tváři ještě víc posmutní.
„A no jo, vlastně, já zapomněl. Dneska je to už sedm let, co si sbalila uzlíček a odešla. Ale nebuď smutnej, ona se v tý Bájný Anatolii má ne-li bájně, tak báječně určitě. A s Adélkou na nás všechny – no jasně, dokonce i na mně – myslí a drží nám tam místa. A víš co? Ať jí to čekání na nás zpříjemníš, něco jí napiš. Něco hezkýho, samozřejmě. No a co jinýho hezkýho bys měl napsat, než něco o Nadirkovi?
Tady máš tužku a papír a piš: O tom, jak jsem báječnej, kouzelnej, neodolatelnej a jak mě všichni milujete. O tom, jak vás hlídám a chráním a prostě všechno to, bez čeho byste si život nedovedli představit. A až to budeš mít napsaný, já to půjdu Gizem poslat. Teď si půjdu na chvilku schrupnout, páč mě ten můj proslov docela vyčerpal, čéče. Jo – a nezapomeň ji pozdravovat.“