„Ťuk, škráááááb,“ ozývá se Gizem domáhající se páníčkovy pozornosti.
„No jo, už jdu,“ říká páníček a jde jí otevřít neustálým „tukáním“ poznamenané dveře. „Copak chceš, prdelko? Baštu jsi měla před chvílí…“

Kdepak baštu. Mladá dáma, těhulka netěhulka, má vlčení. „Koukej, vysvitlo sluníčko, pojď si páníčku hrát.“ Popadne hračku a běhá s ní, jako by se nechumelilo (ale vždyť ono přece nechumelí), poskakuje, jen se jí nalité cecíky pohupují a hodlá se o hračku s páníkem přetahovat.

Je úterý, od následujícího pátku (šedesátý den Gizeminy březosti) má páníček v plánu už vyhlásit stav nejvyšší pohotovosti.  Hodlá se přestěhovat do přízemí a přespávat na chodbě na karimatce pro případ, že by to na čuminku přišlo. Možná je až přehnaně úzkostlivý, ale nechce vůbec nic zanedbat… „Kdepak, to je ještě brzy,“ krotí ho Alex Ohlídalová z Moloss Clubu. „Vzhledem k tomu, že je prvorodička a vypadá to, že nebude mít mnohočetný vrh, počítejte s pár dny navíc,“ dodává.

„Tak to vám stav nejvyšší pohotovosti vydrží až do příštího pátku,“ přisazuje si i páníčkův chovatelský guru Štěpán Václavík, čímž se postará o dalších pár vrásek na páníčkově čele.

„Pojď si hrát a nemrač se,“ vyzývá ho čumina. „Neboj, dopadne to dobře, uvidíš. Ber to s nadhledem, v pohodě. Jako Amíci. Řiď se jejich heslem: Tejkit Gizi…“