„Jé, ahoj, to jsem nečekal, že tě tu ještě dneska potkám,“ říká Samík Gizem při nedělní ranní procházce.
„Jak to? Myslíš, že jsem blbá a nevím, že se posouval čas o hodinu dopředu?“
„Ale kdepak. Jen jsem si říkal, že už možná budeš opečovávat svoje zadky.“
„Jaký zadky? Mám jeden jedinej a ten žádnou zvláštní péči nepotřebuje. Nebo snad ano?“ Gizem znejistí a začne si okukovat tělesné partie tu z jedné, tu z druhé strany.

„Ty zase nic nechápeš, blondýno. Nemyslím tvoji sedinku, ale tvoje potomstvo: jako jsou tví rodiče tvoji předci, tak tvoje děti jsou co? Zadci! Počítám-li správně, tak dnes je to na den přesně… moment, spočítám to… (Samík se na deset minut odmlčí) Mám to! Je to na den přesně dvaašedesát dní, to už by z tebe něco vypadnout mohlo.“

„Jo takhle ty to myslíš, kamaráde zrzavej… Tak to tě zklamu, to si ještě počkáš. Ale copak ty, ale zejména moji páníčci. Kam bych pospíchala? Nejsem blbá! Chci si to těhotenství užít. Víš, jak se teď mám skvěle? Žrát dostávám mnohem víc, a to čtyřikrát denně, všichni mě obskakujou a páníček je z radostného očekávání tak vykulenej, že se přestěhoval do přízemí a dělá mi společnost i v noci. Tak kam bych spěchala, no ne?“

„No jo, tak tomu rozumím. Až já budu čekat štěňáky, taky si to budu užívat.“

Gizem vyprskne smíchy: „Ty mě bavíš! To si ještě asi nějakej čas budeš muset počkat, pséče. Víš, nikomu to neříkej, ale já vím přesně, kdy přivedu prcky na svět: bude to prvního dubna. Na apríla se totiž rodí největší vtipálci a lumpíci, tak ať si s nimi jejich páničci taky užijou nějakou tu bžundu,“ dodává Gizem a na důkaz své dobré kondice, aby páníček věděl, že na myšlenky o porodu má opravdu ještě času dost, ukazuje, jak ukrutně je žravá, jde si vyloudit další  piškotový příděl…