Zhruba týden před očekávaným porodem se Gizem naučila zalézt si v noci „k sobě“, tedy do svojí nové ložnice, v níž měla první dvě noci svůj pytel, aby věděla, že to je její místečko. Když o pytel následně přišla, ani trochu ji to nepoznamenalo, do porodny, s níž jinak nechce mít přes den nic společného, si každou noc velmi ochotně sama vhupsne.

Ještě pořád úspěšně se snaží udržovat štíhlou linii. Pravda, bystrému oku neunikne, že přece jen se trošičku vyplňuje a že podprsenku potřebuje o zhruba dvě až tři čísla větší, ale stále ještě je to pohledná dáma, za níž se ohlédne kromě psů i nejeden dvounožec.

Jako třeba tuhle na procházce:  Kolem Gizem a jejích páníčků projíždí malinké osobní auto, jehož řidič se po impozantní feně (Jeden ze sousedů namísto impozantní fena používá poněkud expresivní výraz „hovado“ – však až bude mít čumina po mateřské, vyřídí si to s ním…) se zájmem ohlíží.

„Hele, čuminka se pánovi líbí, možná by chtěl štěňátko,“ říká páníček paničce.
„Kdepak, nechtěl, nemá na to auto,“ oponuje panička.
„A určitě by chtěl i větší auto, jenomže mu to manželka nedovolí. To by byl skvělej marketingovej fígl: Pánové, chcete prostorný automobil, ale vaše manželka je proti? Pořiďte jí štěňátko od nás…“