„No to je dost! Kde se tak dlouho touláte? A co se s vámi stalo? Jste nějaký podivně rozněžnělí, hele,“ říká Nadir, ale jakmile si očichá páníčka, má jasno: „Aha! Vy jste byli za vaší čtyřnohou vnučkou a mojí neteří Širinkou.“
„Přesně tak. Nedávno měla beruška malá narozeniny. Představ si, že je jí už deset let! To to letí…“ odvětí páník a ukazuje Nadirovi aktuální fotky fotky Širinky a jejího ještě o čtyři roky staršího parťáka a ochránce Kubíčka.
„Prej beruška malá! Já se picnu! Vždyť váží možná stejně jako já, tedy dobrejch šedesát! Ale na svůj věk vypadá hodně dobře, i když má už šedivou bradičku. Ostatně tu máš i ty, taťko, ale dobře moc nevypadáš…“
„Važ slova, psisko! Nezapomeň, že jsi ještě nevečeřel…“
„Ale vždyť jsem tak moc neřekl,“ Nadir na to a hrne se k misce.

Následující ráno se téměř celá smečka (bez Míši, která je v Praze) vydá na dlouhou procházku. Cestou je u domu, kde kdysi bývala vlkodaví holka Róza, která se před časem vydala do dalekých krajů kdesi za duhou, vítá vlkodaví štěně Vendulka. Nutno podotknout, že ač štěně, postaví-li se na zadní, převyšuje dospělého člověka. S naší smečkou se kamarádí a za nějaký ten piškot se ráda nechá pohladit.

Po návratu domů si všichni odpočinou a naberou energii, Nadir jí má takový přebytek, že si ji musí vybít na hračce. Ovšem jen do té doby, než přijde déšť, to pak zaleze s páníčky do jejich boudy. Nevydrží v ní však dlouho.

„Je, hele, pojďte se podívat na tu nádhernou duhu! Někde za ní je i Róza, že jo? A taky Gizem a Adélka, která by taky oslavila už desáté narozeniny. Tak jí pozdravíme alespoň na dálku, ať se tam má krásně, snad jí naše pozdravy duha donese.“

————————————————————————————————————————————–

Jakmile byly tyto řádky dopsány a měly být zveřejněny, dostal Nadirův páník zprávu od paní Heleny Neubauerové, paničky Damíka. Kdo čte naše příspěvky pravidelně, ví, že Damíkova psí máma byla i Gizeminou mámou:

Včera ve 4 hodiny odpoledne usnul Damík. Už Jsou spolu se Zanulkou. Museli jsme to bohužel rozhodnout za něj. Od října ho začaly zlobit zadní nožky, v lednu už jen ležel .Ale pořád to byl silák, jedl, pil, chtěl být s námi. Ale rozhodl se, že místo toho aby byl v domě, zůstane na terase. Tak jsme prožili celou zimu v teplém oblečení na zateplené terase, topili jsme mu celou dobu, střídali jsme se u něj, v noci jsme s ním spali na terase – Marcel do 2, pak já. Většinu dne prospal. Ale tento týden bylo vidět, že už mu chybí síly, přestal jíst a já věděla, že přišel čas. bylo mu 13 let 5 měsíců 15 dnů a 16 hodin. Tolik hlazení a tolik slz za ty poslední měsíce. Cítím bolest, ale i úlevu. Zdravím Vás a doufám, že u vás je vše v pořádku. Helena